Rajská zahrada v Edenu: Mohla opravdu existovat?

Rajská zahrada byla podle Bible místem, kde žil první muž a první žena. Když je odsud Bůh vyhnal, co se se zahradou stalo? Byla skutečným místem nebo jen myšlenkou, kterou autoři zakomponovali do Bible jako metaforu?

Navštivte také:
Noc, kdy vybuchl Měsíc: Co viděli středověcí mniši?

V knize Genesis se píše: „Hospodin, Bůh, vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil do ní člověka, kterého ztvárnil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země stromy všech druhů, na pohled lákavé a k jídlu chutné. Uprostřed zahrady dal vyrůst stromu života a stromu poznání dobra a zla. Z Edenu vytékala řeka, aby zavlažovala zahradu. Odtud se rozdělovala na čtyři hlavní toky. Jméno prvního je Pisoni; ten obtéká celou zemi Chavila, kde se vyskytuje zlato. Zlato té země je ryzí. Tam se nachází bdéliová pryskyřice a onyxový kámen. Jméno druhé řeky je Gichon. Ta obtéká celou zemi Kuš. Jméno třetí řeky je Tigris. Ta teče na východ od Asýrie. Čtvrtou řekou je Eufrat.“ (Citát podle Biblia.sk)

Právě podle řek se historici a archeologové snaží orientovat při pátrání po Edenu. Eufrat a Tigris jsou dobře známé, mezi nimi totiž vznikla Mezopotámie, jedna z kolébek civilizace. Řeky tečou z východního Turecka přes Irák a ústí v Perském zálivu.

Neznámými však zůstávají zbylé dvě ze čtyř jmenovaných řek: Pisoni a Gichon. Tok Eufratu a Tigridu se totiž v průběhu tisíciletí výrazně měnil a Pisoni a Gichon mohly být menšími přítoky těchto mohutných toků, které prostě zmizely v průběhu času. Těch pár geografických pojmů, které se zmiňují v Bibli, však naznačuje, že pokud Eden existoval, nacházel se někde na území Mezopotámie.

Navštivte také:
Loď duchů SS Baychimo: Plaví se oceány i dnes?

Idea Edenu
Koncept rajské zahrady nemá původ v Bibli, vznikl již mnohem dříve. Znali ho Sumerové, Akaďané i Asyřané, až později si ho osvojili i Hebrejci. Dokonce i samotné slovo „Eden“ má kořeny v akádském jazyce a označuje neobdělanou pláň.

Rané mezopotámské legendy se také později promítly do Starého zákona. Najdeme v nich příběh o stvoření světa a lidstva i velkou potopu, během které muž jménem Atrahasis (mezopotámský Noe) zachránil lidi před zkázou. Několik mezopotámských legend přitom hovoří o stvoření člověka z hlíny či o tom, že mu život vdechl bůh.

Paralelu s rajskou zahradou nacházíme například i v Eposu o Gilgamešovi, který vznikl v 2. tisíciletí před Kristem ve městě Uruk v dnešním Iráku. Deset hliněných tabulek popsaných klínovým písmem tvoří nejstarší dochované beletristické dílo, jaké zatím známe. Na konci příběhu mladý král Gilgameš po dlouhém putování přes pouště a hory přijde do krásné zahrady hojnosti u moře plné drahých kamenů.

Gilgameš druh Enkidu se zase podle eposu narodil v přímo rajském prostředí. Z hlíny ho utvořila bohyně Aruras a žil v divočině, kde jedl jako zvíře, dokud mu žena neukázala civilizaci, neoblékla ho a nenakrmila lidským jídlem. Zvířata ho potom odmítli a vyhnali z plání, které Mezopotámci nazývali „Edin“.

Navštivte také:
Zamotaný případ čtyř nezvěstných: Zmizeli beze stopy

Ubajdská kultura
Při pátrání po Edenu se odborníci zaměřili na takzvanou ubajdskou kulturu, která byla nejstarší známou kulturou mezi Eufratem a Tigridem. Právě její příslušníci postavili první mezopotámské město Eridu, jehož ruiny jsou dnes v poušti. Před osmi tisíc lety však Perský záliv sahal mnohem dál do vnitrozemí, protože hladina světového oceánu byla vyšší. Úrodné mokřady Eufratu tak obklopovaly i město Eridu.

Jeho obyvatelé profitovali z mimořádně diverzifikovaného ekosystému. Měli přístup k pitné vodě, lovili ryby, savce i ptáky, měli přístup k moři a obdělávali půdu. Možná zde žilo jen pár stovek lidí, ale rozhodně netrpěli nouzí.

Kolem roku 5500 před Kristem postavili obyvatelé Eridu první mezopotámský chrám. Šlo o malou stavbu z nepálených cihel zasvěcenou bohu Enki, patronovi pitné vody a podle Sumerů i stvořiteli člověka. V mezopotámských uměních je Enki vyobrazen s proudy vody, které mu chrčí z ramen. Je možné, že autoři těchto uměleckých děl chtěli říci, že Eridu byl po potopě prvním místem, kde žili lidé, stejně jako byl podle bible takovým místem Eden.

Odpověď na otázku, zda byl Eden skutečným místem, zatím neznáme, ačkoli v budoucnu jej možná archeologové objeví. Podobně jako u Arše smlouvy či grálu, i při Edenu zůstává jeho fyzická existence zahalena rouškou tajemství.