Setkání s gnómy 2. část

Špičaté klobouky, dlouhé bílé vousy, dvě krátké nohy, gnómové byli každodenní součástí života Skandinávských zemí. John Carlson z New Yersey, autor blogu “The Paranomalist”, si dobře pamatuje na příběhy, které mu vyprávěla jeho babička Alice. Narozena v roce 1891 a vychována ve Švédsku znala uličnickou povahu těchto bytostí. „Když jsem byl kluk, slýchával jsem pověsti o Tomtem.“ říká Carlson “jsou to malá stvoření, vzhledem připomínající staříky s bradkami.“ Alice mu povídala, že Tomte je naprosto neškodný pokud ho člověk nevyruší, potom rozlévá mléko, nebo ničí věci v blízkosti domu. Carlsonova babička na vlastní oči pozorovala Tomteho stopy v blátě a sněhu.

Dr. Scott A. Mellor, profesor z University of Wisconsin-Madison vyučuje Skandinávskou mytologii. Říká, že tyto bytosti kdysi byly v určitých částech Skandinávie velmi vážené, ale to už je opravdu moc dávno. „Lidé v gnómy věřili před více než sto lety. Je to srovnatelné s dnešní vírou v duchy.“ Tomte je nyní zařazen do přihrádky s názvem „Legendy“, přestože někteří Skandinávci stále respektují staré zvyky a snaží se skřítky udržet v dobré, smířlivé náladě. „Jedině díky tradicím jim lidé o Vánocích zanechávají misky s ovesnou kaší. Je to podobné, jako v Americe, kde Santovi zanechávají sklenku mléka a koláčky.“

Avšak někdy, někdy jsou tyto příběhy více než reálné.

Když se Tammy přestěhovala se svými třemi dětmi do venkovského domu podél řeky Tule River blízko Porteville v Kalifornii, nevěděla co na ně čeká. „Pořád jsme měli takový pocit, že nás někdo sleduje,“ říká Tammy. Na farmě se nacházelo prazvláštní místo, stodola. Domácí mazlíčci, kočka, psi, ale i chovná zvířata jako krůty, kuřata a kachny se této chatrné, temné budově vyhýbali obloukem. „Měli jsme o dost více kuřat a kachen, ale začali se pomalu ztrácet“, říká Tammy. „Také jsem zpozorovala, že žádné ze sousedovic zvířat nebo jiných zvířat, co se zde jen tak potulovala se k stodole nikdy nepřiblížila. Z toho mě opravdu mrazilo v zádech.“

Brzy zjistila proč. „Jednoho večera můj syn, kterému bylo tehdy teprve sedm let a já se zrovna vrátila z nákupu,…“ říká Tammy. „Zaparkovali jsme a vystoupili z auta a ve chvíli, kdy jsem otevírala kufr, jsem si koutkem oka všimla nějakého pohybu.“ Jak vytahovala nákup s potravinami z auta, zahlédla ten samý pohyb znovu. „Zaslechla jsem takový ten zlověstný chichot. Podívala jsem se směrem odkud ten zvuk vycházel a asi 45 metrů od mého syna bylo něco, co můžu popsat jako gnóma.“

To stvoření bylo půl až možná 1 metr vysoké, mělo na sobě volné černé kalhoty a trikot ve zlatavé barvě. Černošedá bradka tomu vyrůstala zespod červeného špičatého klobouku. „Ta věc se nás zazubila a strašidelný úsměv se ji roztáhl od ucha k uchu, což odhalilo hnusné hnědé rozeklané špičáky. Mělo to bambulový nos a velké, hluboce posazené oči.“

Upustila nákup, popadla syna a zlý malý mužík se skřehotavě smál dokud nedoběhla do domu. Vtrhla přes kuchyň a zabouchla dveře. Mezitím, co se snažila varovat své dcery, něco z venku pohnulo oknem v kuchyni. Otočila se a uviděla špičku červeného klobouku. To muselo být nejméně 3 metry nad zemí. Ta věc se poté vytratila a Tammy se odvážila vrátit do auta pro nákup. Po této události to nikdy neviděla až do dne, kdy se stěhovala pryč, znovu uslyšela gnómův zlověstný smích přicházející zhruba z míst staré stodoly.

Ačkoli se rodina Tammy odstěhovala, zlý trpaslík si nedá pokoj, terorizuje každého nového nájemníka domu.

Charle se někdy používá i jako ženské jméno.

Charlie, její manžel a jejich dva roky stará dvojčátka a dva zlatí labradorští retrívři se také přestěhovali do dvoupatrového domu u řeky v březnu 2010. „Dům byl pro nás perfektní,“ říkala. „Přesně to, co jsme hledali. Nemohli jsme se dočkat stěhování. Tři pokoje, obrovská kuchyň, jídelna a obývací pokoj se spousty oken kolem.“

Z horního patra krasný výhled na rozlehlé lesy poblíž řeky Tule. Z přední strany zase na malebný rybníček. Charlie kolem něj umístila postavičky víly, gnóma, muchomůrky a naplnila ho japonskými rybičkami koi, aby se zde cítila jako doma. Tento pocit jí bohužel dlouho nevydržel.

Jednou když se vracela od řeky se svými dcerami a psi, psi se zdáli být nějak podráždění. Jakmile přiběhly k chatrnému hospodářskému stavení a Charlie zakřičela „bouda“, začali vrčet, štěkat a zježila se jim srst. „Něco mi říkalo, že bude lepší odejít, tak jsem vzala dvojčata z ruce a utíkali jsme domů. Něco mě na tom místě děsilo, zejména v noci, ale nevím proč.“

Začala si uvědomovat, že žádné zvíře, ani divoké se k této zchátralé boudě nepřiblíží na sto honů. Až do jednoho dne kdy slyšela zvuky zápasu. „Znělo to jako, když se kočka rve s něčím větším než je ona sama,“ říkala. Její manžel vzal baterku a běžel do boudy, avšak zrovna jak vešel do dveří, zvuk ustal. „Vstoupil dovnitř a rozhlédl. Ležela tam kočka. Na jedné straně byla naprosto bez srsti a chyběl ji kus krku. Vyšel ven aby popadl dech. O chvíli později se vrátil, jenže kočka byla fuč. „Nebylo možné aby se prostě odešla. Stáli jsme přímo u toho. Kam mohla zmizet? Kočka byla jen jedna z mnoha dalších katastrof.

Asi ve 3 hodiny ráno vzbudil Charlie a jejího muže chraplavý zpěv ze spánku. „Byl to bezpochyby ten nejodpornější skřek, který jsem kdy slyšela“, říká. Hrozně nás to vyděsilo.“ Charlie s manželem se podívali přes okno a uviděli něco, co jim naprosto nedávalo smysl. „U rybníčku ta věc držela mou sošku zahradního trpaslíka, nelze ji popsat jinak než jako postavu z pohádek bratří Grimmů. Ta věc stojící na našem dvorku byla neskutečně šeredná.“

Humanoidní kreatura pózovala pod jasným světlem pohybového detektoru. Měřila necelý metr a měla dlouhý šedý plnovous, kaštanové kalhoty, pytlovité šedé tričko, hnědý nátělník, tmavou vestu a červenohnědý špičatý klobouk. „Detail který dělalo tuto věc tak odpornou byli zuby a oči. Ten nelidský úsměv a ty rozeklané špičáky. Oči měli korálkovitý tvar a temně se leskly.“

Muž Charlie zíral na kreaturu a kreatura zase na něj. Potom došlo k tomu, že zrůda z rybníčku vytáhla rybičku koi, vhodila si ji do huby a sežrala. Charliin manžel povysunul okno jen o pár centimetrů a zakřičel na obludu. Nařídil jí, ať odejde nebo že zavolá policii. Gnóm se zakřenil a zamával prstem. Policii řekli, že to byl nějaký vetřelec, ale ve 4 ráno našli jen titěrné stopy, jako od dítěte.

Gnóm přicházel noc co noc. Hrál si s výzdobou a požíral rybičky. Časem výzdobu na noc přesouvali do domu. Načež si uvědomili, že udělali strašnou chybu. „V jednu noc poté co jsme věci a rybičky schovali do domu se kreatura objevila v obvyklou dobu, 3 hodiny ráno. Když zjistila, že je všechno pryč, pomátla se. Ječelo a vykřikovalo to něco, čemuž jsme nemohli rozumět, ale pochopili jsme, že je to naštvané a chtělo to, abychom to pocítili.“

Gnóm pobíhal kolem domu, ječel a zuřil. Pak si Charlie vzpomněla, že dvířka pro psa jsou odemčená. Byla dost prostorná pro našeho psa a také dost velká aby se tím protáhla ta kreatura. Rozběhla jsem se do kuchyně a psi začali štěkat jako pominutí.“

Zajistila psí dvířka, potom vyběhla nahoru, aby zajistila všechna okna. “Jak jsem utíkala za dvojčátky, zasáhl mě takový strach jako nikdy předtím. Naštěstí spala ve svých postýlkách“, říká Charlie.

Ani jeden z rodičů oné noci nezamhouřil oko: rozhodli se, že opustí farmu v Porterville. Poslední zážitek s kreaturou bylo hlasité škrábaní. Ozývalo se zpod okna našeho obývacího pokoje, a když to šel manžel zkontrolovat, uviděl vykukující špičku klobouku. V tento moment jsme se rozhodli, že musíme pryč. Nemohli jsme tu zůstat s tou bytostí.“

Žili snad Tammy a Charlie ve stejném domě? To bych také rád věděl, tak jsem Charlie řekl o Tammiiných zkušenostech. „Z popisu té stodoly a všeho ostatního, to vypadá jako, že řeka Tule protéká za domem,“ říká Charlie.

Její zážitky byly příliš děsivé na to, aby to šla osobně ověřit. „Je hrůzostrašné jen pomyslet na to, že je tam takových kreatur víc. Ráda bych mluvila s ostatními lidmi a zjistila zda jsme neobývali stejný dům nebo jsme nežili jen kousek od sebe.“

Nakonec svolila k setkání a přijela na to strastiplné místo. „Je naprosto jisté, že jde o stejný dům,“ řiká Tammy.

Jak Tammy stála, dívala se na dům, kde stál necelý metr vysoký mužík s rozeklanými špičáky a kde slyšela zlomyslný smích, uviděla jak někdo strhává starou stodolu. „Dokonce i přesto, že je ta bouda pryč, tohle místo ve mně vyvolává nepříjemné pocity. Doufám, že už se sem nikdy nepodívám“, dodala Charlie.

Než odešly, pomalu se přiblížili k domu a zaklepali. Místní usedlík je tam nechtěl vidět. „Ta paní byla tak nenávistná a po zeptání se na stodolu nás s hromadou nadávek vyhodila,“ říká Tammy.

Charlie byla stejně zaskočená. „Jen jsme se ji zeptali, ale ona se s námi prostě odmítla bavit. Nařídila nám, ať opustíme pozemek a nechtěla to opakovat. Byla jsem šťastná, že jsem se odtud dostala.“