Filmového hrdinu Indiana Jonese zná asi každý, ale málokdo ví, že při vymýšlení jeho příběhů se režisér Steven Spielberg inspiroval skutečným člověkem. Byl jím archeolog ve službách nacistů Otto Rahn, který opravdu pátral po svatém grálu.
Otto s ideologií nacismu nesouhlasil, byl však doslova posedlý hledáním svatého grálu, číše, do které měla po Kristově ukřižování téci jeho krev. Uzavřel tedy dohodu podobnou té z Goethe díla Faust: nacisté mu poskytly všechny dostupné prostředky, na oplátku však měl relikvii najít právě pro jejich zvrácené potřeby. Háček byl samozřejmě v tom, že artefakt, pokud vůbec existoval, nikdo téměř dva tisíce let neviděl.
S jistotou umíme říci, že Rahn se narodil v roce 1904 a už v mládí ho Svatý grál fascinoval. Na univerzitě se inspiroval jiným slavným německým archeologem Heinrichem Schliemannem, který na základě Homérovy Iliady objevil ruiny starověkého města Trója.
Středověké dílo jako základ bádání
Ráhno zase posloužil Parsifal, epos z 13. století, který pojednává právě o hledání svatého grálu. Nevedla ho jen slepá touha, ale seriózní bádání, které mladého vědce více a více utvrzovalo v tom, že relikvii najde.
Rahn byl přesvědčen, že poznatky o tom, kde se grál nachází, měla v 13. století křesťanská sekta Katarů. V roce 1244 se však její členové stali obětí katolické křížové výpravy, tři rytíři však měli z pohromy vyváznout a utéct z hradu Montsegur s pytlem, ve kterém se měl nacházet právě zmíněný artefakt.
Na Montsegur dorazil Rahn v létě 1931. Grál nenašel, objevil však komplex jeskyní, které Kataři využívaly jako jistý druh podzemní katedrály. Necítil však zklamání, právě naopak. Napsal knihu Křížová výprava za grálem, ve které popsal své dosavadní pátrání.
Pak přišel rok 1933 a s ním obrovské pokušení. Rahn dostal telegram, ve kterém mu neznámý muž nabízel tisíc říšských marek měsíčně, pokud napíše ke své knize pokračování. Podpis chyběl, kvůli bližším instrukcím se však měl mladý archeolog dostavit na adresu Prinz Albrechtstrasse 7 v Berlíně.
Do hry vstupuje Himmler
Když sem dorazil, šokoval ho pohled na samotného Heinricha Himmlera, hlavu Hitlerovy SS. Himmler nejenže Ráhnovu knihu četl, ale doslova ji nedokázal dostat z hlavy. Mladík vůbec poprvé v životě potkal člověka, který byl grálem posedlý stejně jako on sám. A přestože uvnitř stále s ideologií nacismu nesouhlasil, vůdce obávané SS odmítnout nedokázal.
Napsal další knihu, kterou si Himmler také zamiloval a nechal ji vydat v nákladu pěti tisíců kusů. Teprve když Rahn dostal do rukou finální výtisk, všiml si, že do textu někdo bez jeho vědomí propašoval antisemitské pasáže.
Existuje možnost, že i samotný Rahn měl židovské předky, ačkoli o tom nemusel vědět. S jistotou však historici tvrdí, že byl homosexuál a postupně se začal stále více pohybovat v protinacistických kruzích. Měl odvahu hraničící s naivitou.
Himmler měl však mnohem větší problém s tím, že Ráhnovi se nepodařilo najít Svatý grál. V roce 1937 to už vůdce SS nevydržel a když se mladý archeolog zviditelnil homosexuálními eskapádami v opilosti, uložil mu trest v podobě povinného čtyřměsíčního střežení v pracovním táboře Dachau.
Věci, které tu uviděl, v něm definitivně probudily nenávist vůči nacistům. Jednomu z přátel napsal dopis, v němž otevřeně kritizoval režim, a dokonce podal přímo Himmlerovi svou rezignaci na člena SS. Z této organizace se však v té době odcházelo jedině nohama napřed.
Formální Himmler jeho rozhodnutí akceptoval, rozhodně však archeologa nemínil nechat odejít. Okolnosti Ráhnovy smrti jsou nejasné, zřejmě však podlehl vyhrožování a rozhodl se spáchat sebevraždu. V březnu 1939 vylezl na zasněžený kopec v tyrolských horách, kde ho druhý den našli mrtvého. Není známo, zda požil jed, nebo prostě zemřel na podchlazení.
Honba za Svatým grálem si tak vyžádala další oběť.
