Sokolská bouda na Černé hoře
Už to bude dlouho, asi 2 roky, co jsme se školou jeli na výlet na Černou horu. A tehdy, když jsme vyjeli lanovkou z Jánek (Jánské lázně) se mi naskytl pohled na opuštěnou a chátrající chatu v malebném prostředí Krkonoš. Samozřejmě, že mě to nedalo a dlouho jsem hledal informace o této chatě.
Původně pozemek na kterém stojí tato chata patřil hraběti Jaromíru Czerninu–Morzinovi. Od kterého pozemek odkoupila firma Wiesner Chrudim pro stavbu lanovky, jenže čáast pozemku zbyla nezastavěná (asi něco kolem 3102 m²). A tak firma pastvinu prodala.
Píše se červenec roku 1929 a stavba začíná za pouhé 4 měsíce tj. 10. 11. 1929 byla stavba otevřena, na této akci bylo přibližně 150 osob, včetně ministrů Nováka, Vyškovského, generála Havla atd. Prvním správcem chaty/boudy se stal Jan Černý, který později předal správcovství Janu Herčíkovi. Sám pan Černý si pak otevřel svůj hotel (Hotel Černý). Ubytovací kapacita Sokolské boudy tehdy činila 200 lůžek v 70 pokojích a 5 noclehárnách.
Při druhé světové válce, kdy byl zakázán sokol, tato bouda sloužila pro říšskou mládež.
Před Vánoci 1944 si objekty na Volské louce vybral SS-kapitán Herbert Giehl pro potřeby výcviku záškodníků vůči Rudé armádě a zřídil zde speciální sabotážní školu s deseti instruktory a pěti radiostanicemi. První stovka frekventantů (z toho 20 žen) se na Sokolské boudě objevila ještě před koncem roku 1944, kromě Němců zde byli cvičeni třeba i Vlasovci a Belgičané, hotel Černý sloužil pro ubytování důstojníků. Po konfliktu s hajným z Maršova byl na celou oblast Černé hory vyhlášen zákaz vstupu civilistů.
Začátkem roku 1945 již byla v rámci výcviku celá Volská louka překopávána a kontaminována vojenským odpadem (munice, telefonní kabely, …), na louce u boudy bylo postaveno protiletadlové dělo a celá oblast Černé hory posloužila pro ukrytí velkého množství diverzního materiálu, který se pravděpodobně dodnes nepodařilo všechen objevit. Počátkem února 1945 se zde cvičilo už 300 mužů a žen.
Po válce se bouda vrátila do vlastnictví sokolské obce, včetně osoby správce Herčíka. Po roce 1948 byl Sokol z boudy vyhnán znovu a boudu převzaly komunální služby, později národní podnik Restaurace a jídelny.
Poloha Sokolské boudy se opět ukázala strategicky výhodnou pro vysílání rozhlasu a televize. Od roku 1961 do roku 1978 proto boudu na střeše „zdobila“ masivní příhradová konstrukce televizního vysílače, přičemž pracoviště techniků bylo umístěno v suterénu budovy. Když v roce 1978 dokončily polské firmy Budimex (stavba) a Unitra (technologie) stavbu moderního, 78m vysokého jehlanovitého vysílače téměř na samotném vrcholu Černé hory, byla vysílací pracoviště Sokolské boudy demontována včetně dominantní střešní antény.
Zhruba od 60. let byl provozovatelem Sokolské boudy národní podnik Krkonošské interhotely, který ji ve II. polovině 80. let pronajal Ing. Zdeňku Hachovi.
V roce 1999, přesněji 30.4.1999 skončila p. Hachovi původní nájemní smlouva (viz obsáhlé vyjádření samotného p. Hacha zde v komentářích) a tak si odvezl všechno vybavení a od té doby je bouda prázdná.
// oprava údajů v článku proběhla 28.3.2022; *k0m1s
zavřená od roku 1999? To asi bylo později. V lednu 2002 jsem tam byla se školou na lyžařském výcviku. A musim říct, že teď je na boudu opravdu smutný pohled 🙁 je to vážně škoda do jakého stavu jí nechali zchátrat 🙁
Sbíral jsem to z více zdrojů a dělal si výtah. Děkuji vám za upozornění. 🙂
Dívám se, že současný majitel je SPORT Malá Úpa, a.s.Poříční 87/2, Praha 5 Smíchov.
Už by bylo na čase, aby se Sokolská bouda dočkala opravy. Současného stavu je mi moc líto.
Dobrý den, čííírou nááhodou jsem narazil na Váš článek a něco musím poopravit:
1) Jsem ten Zdeněk Hach, který mělo „něco“ společného se SB, ale nebyl jsem v polovině 80.let nájemcem, ale od 1.9.1986 ředitelem SB a zaměstnancem Krkonošských hotelů, a to až do 14.6.1990.
2) V této době přešla SB zpět do vlastnictví Československé obce sokolské a tak někdy v této době jsem se stal nájemcem ČOS (několik měsíců v mezidobí r. 1990 jsem byl nájemcem Krkonošských hotelů).
3) Od r. 1990 se mnou uzavírala ČOS vždy nájemní smlouvu na 1 rok, a to dozajisté uznáte, že nemáte chuť něco opravovat. Až v roce 1994 jsem je přesvědčil, že uzavřou nájemní smlouvu do 30.4.1999. Ale již v tomto mezidobí jsme s nadšením začali opravovat, pravda někdy i s malým finančním přispěním ČOS.
4) Z mně neznámých důvodů (nájemní smlouva byla podepsána 30.4.1994) byla SB prodána někdy v červnu 1994 1. hotelové akciové společnosti bez toho, abych o tom byl vyrozuměn a platná nájemní smlouva (čerstvá… na budoucích pět let) byla se mnou vypořádána.
5) Takže není pravda, že jsem v roce 1999 soud prohrál. Již v roce 1994 jsem jak ČOS, tak i nového majitele zažaloval u OS v Trutnově a zároveň podal trestní oznámení. Všechny postupné kroky jsem vyhrával, ale podnikat v situaci, kdy je vám neustále zavírána voda,, zabetovávána kanalizace atd. atd. se prostě nedalo.
6) A tak jsem v roce 1999 soud neprohrál, ale prostě mi k 30.4.1999 skončila původní smlouva. A tak jsem šel „o dům dál“…..
Tak to jsem chtěl jen k Vašemu článku dodat ….. s pozdravem Zdeněk Hach.
Dobrý den,
je to opravdu náhoda, že jste na článek narazil a musím Vám velice poděkovat za vyčerpávající informace k tomuto objektu. Informace v článku jsem opravil a dále jsem do něj dodal spoiler na Váš komentář pro ostatní čtenáře.
S pozdravem admin
Dobrý den, pane Hach,
Vy si mne nemůžete pamatovat, jsem spoluhráč Zdeny J. z orchestru.
Já na těch pár krátkých setkání s vámi opravdu nezapomenu.
Určitě máte k dispozici spoustu fotek, možná i videí a to jak samotné boudy, tak mnoha různých akcí, které se na boudě za ty roky odehrávaly. A jsou i hlavy plné vzpomínek. Atmosféra porevolučních let na boudě, nápady, nadšení , to se vážně nedá zapomenout.
Za mne – bylo by moc fajn, pokud by jste dokázal znovu přivést na svět virtuální existenci SB.
Možných forem je mnoho : od povídkové knížky – sborníku příhod, přes počítačový 3D model nebo počítačovou hru, až po animovaný film z virtuálního interiéru. Nedokážu odhadnout, jak početný je zástup návštěvníků SB za roky vašeho působení, kteří dnes už možná ani nelyžují, ale rádi vzpomínají. Věřím, že zájem bude obrovský.