Prý se traduje, že v den, kdy my živí „slavíme svátek zesnulých“, měli bychom se vyhýbat půlnoční mši – ta jest právě a jen pro mrtvé..
S myšlenkou na toto jedna postarší paní velmi věřící to žena, probudila se v noci, za opravdu silného světla měsíce si pomyslila, že už svítá, vydala se tedy do kostela na ranní mši. Netušíce, že právě půlnoc je.Vešla tedy do kostela a při pohledu na plné lavice se zastyděla – sklopila zrak s ruměncem ve tváři a okamžitě se do jedné z lavic posadila. Až se ujistila, že ostuda je zažehnána, zvedla oči, aby se podívala, kdo na mši dorazil.Viděla spousty známých tváří. Jen myšlenka na ně jí prozradila, že už s námi na tomto světě ať už dávno, nebo krátký čas nežijí. Inu, podívala se po své pravici a spatřila svou bývalou sousedku, která je již rok pohřbená.Sousedka se na ní zadívala zkoumavým pohledem a pravila: Toto jest mše pro nás mrtvé. Ty tady nemáš co dělat! Stařenka se na ní podívala vyděšeným pohledem s omluvou a prosebným pohledem ji počastovala. Souseda s pochopením v očích poradila jí ať kožíšek, který jí po cestě zahříval, sundá, nechá na lavici a domů utíká. Jinak jí po mši mrtví dočista roztrhají.Stařenka sousedu poslechla, sundala kožíšek a domů se vydala. Ráno vše vyprávěla manželovi svému, se kterým se šla do kostela podívat. Po příchodu do kostela našla svůj kožíšek na té samé lavici, kde ho v noci nechala. Jen byl na cáry roztrhaný.
