Tajemné kroky
Před třemi lety jsme byli v červenci na dovolené na Šumavě a jak bývá v posledních letech naším zvykem, podnikali jsme většinu výletů na horských kolech. Předposlední den našeho pobytu jsem „vytáhl“ své dvě dcery na vyjížďku kolem Schwarzenberského kanálu. Trasu mohu vřele doporučit, je dlouhá asi 40 km, ale přestože vede hraničním pásmem Šumavy, nejsou na ní prakticky žádná velká převýšení. Východiskem bývá malé parkoviště na konci silničky vedoucí vzhůru přes železniční trať v Nové Peci..
Tam lze legálně (a pokud toho nějaký chrt nevyužil, tak i zdarma) zaparkovat a pak jet podle kanálu přes Jelení vrchy až k tzv. Rosenauerově nádržce, kde celé vodní dílo začíná. Cestou člověk musí tiše obdivovat génia, který bez pomoci „moderní“ techniky dokázal vyprojektovat a v neskutečně krátké době realizovat takové dílo. Impozantní je zejména tunel, který kanál vede v délce několika set metrů pod Jeleními vrchy – mimochodem, u dolního portálu je příjemná zahradní hospůdka, kde lze snadno „dotankovat potřebné ionty“. Od Rosenauerovy nádržky, která napájela první část kanálu, se cesta stáčí směrem doprava na území bývalé osady Nové Údolí. To je zářným příkladem působení lidské tuposti v padesátých letech. Z kvetoucí osady dnes zbývá pár hromad kamení zarostlých kopřivami.
Osadu dnes připomíná jen železniční zastávka, kam sice dlouhá léta vedly koleje, ale vlaky končily v několik kilometrů vzdáleném Stožci. V posledních letech však začaly motoráčky opět jezdit až sem a usnadňují tak turistům nástup na túry směrem na Třístoličník a jeho okolí. Celou zastávku tvoří dřevěná bouda, jedna výhybka a dvě kusé koleje. A právě na této zastávce se mi stala ta podivná věc.
Od silničky, po které jsme chtěli pokračovat do Stožce a pak přes Černý Kříž podle Vltavy do Nové Pece, je to k zastávce pár desítek metrů směrem dolů. Sjel jsem si to s kamerou, abych nafilmoval hezký pohled, jak železniční trať běží údolím vedle krásného horského potoka přes typickou rozkvetlou šumavskou louku. Udělal jsem pár záběrů na boudu zastávky, její nápis a tak podobně a pak jsem se postavil mezi koleje sbíhající se na výhybce a filmoval směrem do vnitrozemí. V tu chvíli jsem za sebou zaslechl ve štěrku mezi pražci těžké, pravidelné kroky, které se přibližovaly. Odhadl bych to tak na dvacet metrů. S okem stále u hledáčku kamery jsem si pomyslel, že to je asi železničář na obchůzce a teď dostanu vynadáno, co se tu potuluji v kolejišti. Dokončil jsem záběr a ohlédl se. V okolí, kam až jsem viděl, jsem však byl jediný člověk. Až na mé dcery, kterým se nechtělo sjet dolů, aby musely zase hned zpátky do kopce a čekaly nahoře na silnici. Kroky se blížily a přestože bylo horké letní odpoledne, připadalo mi, že najednou začalo mrznout. Během několika desetin vteřiny byla kamera zpět v brašně a já seděl na kole a šlapal k silnici. Za sebou jsem stále slyšel vzdalující se pomalé kroky, jako by pod těžkými botami chrastil štěrk železničního svršku. Asi se už nikdy nedozvím, co to bylo. Měl jsem však v tu chvíli pocit, že ať je to cokoliv, není to vůbec nic přátelského.
