Tajemný jezdec

Když jsem sloužil po roce 1968 na vojně, oporou mi byl staršina roty, nadpraporučík Mareš. Ten vyprávěl, jak za ministra obrany, generála Čepičky, dostali vojáci v roce 1950 nové uniformy. Do té doby sloužili většinou v uniformách armád, ve kterých se naši vojáci vrátili do vlasti.
Sláva to byla veliká a tak se to muselo pořádně zapít. V té době sloužil četař Mareš na posádce ve výcvikovém prostoru Doupovské vrchy. Nejbližší hospoda byla dost daleko a tak jeli na koních. Pivo a kořalka tekly proudem. Před půlnocí došli k závěru, že je nejvyšší čas k návratu. Cesta vedla okolo starého opuštěného hřbitova. Když míjeli hřbitovní zeď, jeden z jezdců zavolal: „Duchu, pojď s námi pít!“ V tom záblesk a proti němu obrys jezdce na koni, přeskakujícího hřbitovní zeď. Poté cinknutí podkov po dopadu a tma. „To jsme to s tím chlastem přehnali!“ pomyslel si každý z jezdců. Pobídli své koně a beze slov ujížděli na základnu. Tam začalo z jednoho po druhém vylézat, že všichni „ducha“ viděli všichni. Odmítali však davovou halucinaci z alkoholu. Již téměř vystřízlivělí se vrátili ke hřbitovu. „Duchu, pojď s námi pít!“, zavolal znovu jeden z nich. Záblesk, pbrys skákajícího jezdce, cinknutí podkov a tma. Druhý den nastoupila ženijní jednotka a pomocí buldozérů zlikvidovala celý hřbitov…