V našem domě bydlí duch. Nechce mě tam!

Neuvěřitelný a tajemný příběh! Adéla se svěřila, že se bojí bydlet s přítelem…

Na duchy jsem nevěřila a nikdy bych neřekla, že prožiju něco takového. Leda až budu stará a budu mít nějaké vidiny. Ne ve třiadvaceti…

Nastěhovala jsem se k příteli, chodíme spolu už půl roku, jsem k zbláznění zamilovaná, a tak jsem ráda přijala jeho nabídku ke společnému bydlení. Teď jsem opravdu hodně vyděšená a nevím, co mám dělat.

Přítel bydlí v domě po zesnulých prarodičích – na konci vesnice. Z okna se díváme na zdi hřbitova – už to se mi dvakrát nelíbilo, ale dokázala jsem to brát s humorem. Dům je starý, bude potřebovat rekonstrukci jako sůl, ale to nevadí, připadalo mi to romantické. Kolem topoly a havraní hnízda… Tohle místo slibuje romantické noci, řekla jsem si.

Jenže jsem nevzala v úvahu, že přítel pracuje dlouho do noci a sem na konec světa se z města dostane většinou až pozdě večer. Inu, stejně se musím učit, tak při tom aspoň nebudu rušena, řekla jsem si.

Od začátku jsou ty večery tak strašné, že jsem bez sebe hrůzou. Přitom jsem byla na vrcholu blaha – bydlet s přítelem, to byl splněný sen. Teď už ne. Hned první večer přestalo svítit světlo, jen žárovka nad kuchyňským stolem tak divně blikala… Rozsvítila jsem několik svíček, abych aspoň trochu viděla na stránky knihy. Zdola, ze sklepa jsem ale slyšela rány. Běžela jsem tam – že by zloděj? Ale co by tady proboha kradl… starý polorozpadlý nábytek?

Nahlédla jsem dolů do sklepa, teď už nebyly slyšet rány, ale kroky, dole pod schodištěm stála postava, jenže neměla obličej, byl to jen stín, silueta. Vřeštěla jsem jako šílenec, utíkala k sousedům, odtud volala příteli. Přijel brzy, smál se a říkal, že jsem přepracovaná. Myslí si, že jsem si to vymyslela nebo se mi to jen zdálo.

Přitom sousedé říkali, že vesnicí jde pověst, že se v přítelově domě kdysi dávno stalo něco hrozného, snad vražda. Sousedka, velmi stará paní, připustila, že by to snad mohl být duch toho zavražděného. Ve vsi si ale nikdo nedokáže přesně upamatovat, co se stalo a kdy – odhadují to na začátek minulého století.

Rány a kroky slyším každý večer, jakmile se vrátí přítel z práce, všechno ztichne, a tak mi nevěří. Jako by ten duch komunikoval jen se mnou. Příšerně se bojím. Mám strach, že se kvůli duchovi rozejdeme, že se budu muset odstěhovat zpátky k rodičům a můj miláček si bude myslet, že mi přeskočilo…