Video: Jihlavský duch chrání bránu do jiné reality

Roku 1997 se publicista, reportér a vášnivý záhadolog Standa Motl vydal točit reportáž o tajemných chodbách křižujících podzemí Jihlavy. V jedné z nich se prý dějí zvláštní a těžko uvěřitelné věci. Tehdejší reportér pořadu Na vlastí oči se proto rozhodl do místa obestřeného bezpočtem tajemství vydat osobně. Přál si natočit reportáž, která by přilákala co nejvíce diváků. Ale ouha, o tom, jak moc se reportáž vryje všem divákům do paměti a jaké následky bude mít na jeho osobní život, si tehdy uměl asi jen stěží představit.

Jihlavská podzemní síť čítá kolem 25 km porůznu rozesetých skalních chodeb o celkové rozloze 50 000 m2. Po Znojmu je Jihlava městem s druhým nejrozsáhlejším podpovrchovým labyrintem na našem území. Chodby se nacházejí celkem ve třech hloubkových úrovních, přičemž nejhlubší z míst sahá až 22 metrů pod úroveň země. Většina z chodeb se nachází přímo pod jihlavským náměstím. Tam můžeme nalézt také hlavní vstup do podzemí, který leží na pozemku kostela Sv. Ignáce z Loyoly a bývalé jezuitské koleje.

O tom, proč tato obrovská podzemní struktura vznikla, se dodnes vedou spory. Nejvíce historiků se přiklání k verzi, že se původně mělo jednat o sklepní prostory vybudované na přelomu 13. a 14. století za účelem skladování hospodářských výrobků. V té době pomalu upadala těžba stříbra a naopak se začal významně rozvíjet obchod a řemesla. Během ražení domovních sklepů docházelo postupně k propojování jednotlivých chodeb, nejdříve náhodně a posléze záměrně. Nakonec vyrostla plocha tvořící prakticky samostatné podzemní město. Většina obyvatel měla rovněž do podzemí vlastní přístup , a to přímo ze svého domu.

Nacisté především
Zvláštní atmosféra jihlavského podzemí přitáhla během druhé světové války pozornost nacistů. Ti zde měli provádět jakési magické experimenty. Minimálně jednou bylo zpozorováno, jak do podzemí sestupuje skupina berlínských vědců v doprovodu několika Asiatů (jak bylo později zjištěno, Tibeťanů). V jihlavských chodbách potom trávili celé hodiny i dny. Proč sem ona výzkumná skupina jezdila a co v jihlavském podzemí hledala, dnes s jistotou říci nedokážeme. Víme jen to, že šlo o přísně utajované akce a že se s největší pravděpodobností jednalo o výzkum čehosi „nadpřirozeného“. Je totiž všeobecně známo, že nacističtí vůdci byli fascinováni okultními a parapsychologickými jevy.

Míst, která přitahují pozornost, je ve sklepeních hned několik. Úsek chodby, nazývaný familiárně Svítivka, zaujal před nějakou dobou, dnes již nežijícího, záhadologa Ing. Ivana Mackerleho. Jedná se o část klenby, která po zhasnutí září zvláštním nazelenalým světlem. Svítivka do té doby znamenala skutečnou jihlavskou záhadu. Mackerle později s týmem specialistů na paranormálními jevy zjistil, že světlo není způsobeno žádnou nadpřirozenou silou, ale za nátěrem stojí produkt lidské ruky. Jde o zvláštní druh fosforeskujícího barviva, jež ve tmě po nasvícení nazelenale svítí. Na celé věci je však zajímavé, že barvu na zeď nanesli právě nacisté během svých podzemních výzkumů. Proč Němci tuto část chodby natřeli? Chtěli si tam snad něco označit? A co je v tom místě natolik zaujalo, že to nechtěli napříště ztratit?

https://www.youtube.com/watch?v=mQWh8Oc0kDU

Ještě zajímavější než Svítivka je místo nacházející se hned v jejím sousedství. Najdeme zde výklenek v jedné z postranních zdí. Aby zvláštních okolností nebylo málo, díra ve zdi vede taktéž k nacistům. Ti zde odtěžili část kamene, po kterém vznikla díra ve zdi. Pravděpodobně to provedli opět za účelem provádění pokusů. A právě u výklenku má docházet podle místních a mnohých svědků k nevysvětlitelným jevům.

Roku 1997 toto místo přilákalo i českého publicistu, reportéra a specialistu na rozlušťování záhad, Standu Motla. Ten se později k celé záležitosti řekl, že přestože procestoval velké množství fascinujících míst a prožil spoustu bizarních a nebezpečných situací, nikdy by nevěřil, že nejsilnějším zážitkem se pro něj stane noc strávená v podzemí v Jihlavě. A ani dnes, téměř dvacet let od natáčení, nedokáže pro celou záležitost najít „uspokojivé“ vysvětlení. Podívejme se, jak celou záležitost pospal ve své knize, inspirované právě příhodou z jihlavského podzemí, Strážce brány.

Aby bylo jasno – netrpím na noční sny
„Celý tento příběh se začal odvíjet u mého kamaráda Pavla Dražana – režiséra, s nímž jsem natočil řadu reportáží, odvysílaných později v pořadu Na vlastní oči. Jednoho rána mi Pavel přinesl do redakce výstřižek z novin. V článku jsem četl o záhadách jihlavského podzemí, kde prý zvláštně světélkuje chodba a odkud si někteří lidé odnášejí prazvláštní zážitky. Pavel Dražan mi nasadil do hlavy pomyslného brouka. Za pár dní jsem se sešel se záhadologem Ing. Ivanem Mackerlem. Rozhodl jsem se poblíž výklenku strávit noc,“ vypráví začátky své mise do Jihlavy Stanislav.

„Ještě před tím, než jsem se vydali do podzemí spát, jsme podnikli několik experimentů. Sensibilky Marie Lövová a Jenny Nowak se nezávisle na sobě shodly na tom, že mezi výklenkem a protější stěnou prochází něco, co by šlo pojmenovat jako kladný a záporný druh energie. Obě se také pokusily o automatickou kresbu, kdy se senzibil uvede do stavu naprostého soustředění a poté mu ruka automaticky kreslí nejrůznější obrazce,“ popisuje a dodává, že kresby obou psychotroniček se v některých rysech až povážlivě blížily. „No a pak nastal můj čas. Kromě občas nepříjemných pocitů, které prožívá zřejmě každý, kdo se někdy v noci ocitne na tajemném místě úplně sám, jsem nezaznamenal nic zvláštního. Takže jsem se zavrtal do spacáku a usnul jsem,“ vypráví průběh večera.

„A teď přichází první nevysvětlitelná událost. Aby bylo jasno – já netrpím na noční sny. Zřejmě spím tak tvrdě, že si pak žádný sen nepamatuji. Jenomže v té noci jsem měl sny dva… Najednou jsem zničehonic procházel místy, která jsem znal od předešlého dne. Po nějaké době se mi podařilo dostat do zcela neznámého podzemního prostoru… Pak jsem se probudil.“ Poté, co se probral z neklidného spánku, podíval se na hodinky. Ty mu ukázaly čas tři hodiny ráno. Opravdové překvapení ale přišlo až o několik dnů později ve střižně. „O pár dní později jsem si na videu prohlížel materiál, který jsme dole natočili… Najednou – nevěřil jsem svým očím – vidím sebe, jak vylézám ze spacáku, obouvám si boty a náhle mizím. V dalším záběru však zase ležím klidně ve spacáku. A teď se držte – podle časového záznamu to bylo těsně před třetí hodinou, tedy v době mého druhého snu.“

To byla první noc Stanislava v jihlavských sklepeních a s ní i první záhada, která mu dávala signál, že by měl ve zkoumání ještě chvíli pokračovat. A udělal dobře. Pro druhé natáčení si vybral opět noc, ale tentokrát speciální, z 23. na 24. června. To je tzv. noc svatojánská, kdy se podle odborníků na paranormální aktivity usnadňuje komunikace s astrálním světem a otevírají se „brány do jiných dimenzí“.

A tuto noc na něj čekalo v podzemí zásadní setkání. Setkání s čímsi, co nedokáže sám dobře pojmenovat. „Najednou, nějaké neznámá síla mě přimrazí k zemi. Nejsem schopen udělat jediný krok. Proboha to přece není možné… No je to stín! A ten stín se hejbe! Tahle slova, která mi vyjdou z úst, zachytí kamera. Já teď opravdu vidím lidský stín. Je to vůbec člověk? Vysoká postava jakoby v dlouhé kápi. Má podivně hranatou hlavu.“ Stanislav opravdu tehdy na kameru zaznamenal stín vyšší hubené postavy, jejíž silueta připomínala mnicha anebo nějakého pážecího. Znovu a znovu zachycený výjev analyzoval, znovu a znovu se ho pokoušel logicky vysvětlit. „Jde o Stanislavův stín, který se zvláštním lomením světla dostal do nepřirozené polohy a tvaru,“ snažili si všichni včetně samotného aktéra příhody obhájit „zdravým rozumem“. Jenže žádné racionální vysvětlení neobstálo.

Díky ochránci brány se Stanislavovi zjevují aury
Co ale ten tajemný úkaz, stín, jak ho nazývá Stanislav, ve skutečnosti byl? Vloni v jednom internetovém rozhovoru zmínil tři, jak říká, nejpravděpodobnější vysvětlení. „Jsou asi tři varianty, co to mohlo být. Jedna je taková šílená, že pomocí černé magie se mi povedlo zhmotnit něco, co tu bylo připraveno magiky před mnoha lety. Pro tuto variantu hovoří třeba fakt, že podobné obrazce vídali první lidé, kteří vešli do pyramid v Egyptě. Druhá verze je ta, že se tady zachoval obraz horníka určitou fotografickou cestou, proto ta hrana na snímku vypadá jako přilba. Jenže mně se ten výjev tehdy hýbal, a to mi k fotografii nesedí. Třetí možnost vám bude asi připadat nejšílenější. Na tu přišlo několik lidí včetně tehdejšího šéfa psychotronické společnosti. Podle něj jsou na světě „ujetí“ jedinci, kteří mají v sobě tolik energie a vůle, že si dokážou zhmotnit svoji vlastní představu.“

Stanislav sám se podle svých slov nejvíce přiklání k verzi první a dodává, že stín, který v chodbách zahlédl, mohl být něco jako „ochránce brány“, jakási energetická substance, která sem byla magickými rituály vložena. Jejím úkolem je prý hlídat místo, kde se setkává naše realita s odlišným časoprostorem. Někteří lidé dokonce tvrdí, že se v jihlavském podzemí nachází vstup do bájné podzemní říše Agharty.

Stanislav Motl zde před šestnácti lety prožil svůj asi nejšílenější životní zážitek. Kromě něj si ale z jihlavského podzemí odnesl ještě jeden „dárek“. Říká, že od té doby je schopný u druhých lidí vidět auru. „Získal jsem takovou schopnost po těch nocích tam. Od té doby, když se podívám na člověka, tak do něj vidím. Tedy vidím jeho auru a vím, co od něj můžu očekávat. Někdy je to nepříjemné, protože to může být člověk, který mi nic zlého neudělal, a já přitom tuším, že je nebezpečný,“ vysvětluje Stanislav Motl další ze záhad, týkajících se jeho výletu do Jihlavy. Ať už je pravda jakákoliv, bude asi vždy jen relativní. Nezbývá nám tedy než věřit jedné z nabízených variant, anebo se vydat po stopách „tajemného stínu“. Existuje snad pod Jihlavou skutečně brána do jiných světů? A co když klíč k ní leží tak strašně blízko, jen my se ho bojíme zvednout…