Vidina

Tato příhoda se stala ještě za bývalého režimu , kdy se nesmělo cestovat do Turecka přes Jugoslávii . Já jsem se tehdy i s přítelkyní vydala do Istanbulu.Byl leden, rychlík z Budapešti do Rumunska měl několikahodinové zpoždění. Když jsme přišli na stanici kde se přestupovalo na vlak do Bulharska tak byl už dávno pryč.
Protože další jel až ráno, rozhodli jsme se strávit noc v čekárně.Tam nás však začali obtěžovat podivné individua. Žebrali cigarety, báli jsme se, že nás okradou. Odešly jsme proto z čekárny a před stanicí se zeptali mladého muže, Turka , který uměl trochu německy jestli neví, jestli je zde nějaký hotel.
Když se dozvěděl, že máme namířeno do Istanbulu, navrhl nám abychom nasedli do jeho kamionu , neboť do Istanbulu jede i on. Trochu jsme se pochopitelně báli, ale protože Turek vypadal slušný a my jsme byly dvě, nasedli jsme se do kamionu a cestovali s ním. Turek se jmenoval Sálih. Svěřil se nám, že si chce v Istanbulu koupit taxislužbu, ale nemá dostatek peněz. Aby nemusel platit pomocníka, jezdí sám. Hodinové ručičky se posouvaly dopředu, turecká hudba vyhrávala, cesta rychle ubíhala . Najednou mi přítelkyně říká: „Podívej se, tam je nějaké město. “
Obě jsme viděli pouličními lampami osvětlené domy, stromy, trolejbusové vedení, kolejnice. Po chvíli se několik metrů před naším kamionem zjevila postava ženy s velkým batohem na zádech . Vykřikli jsme: „Sálih pozor!“
On se na nás jen s úžasem díval. Jelikož jsme jasně viděli i to, jak vzápětí žena zmizela pod kamionem křičeli jsme ať zastaví  že ji přejel. Ubezpečoval nás, že nepřejel nikoho. Nakonec však na naše úpěnlivé naléhání zastavil, otevřel dveře a nechal nás vystoupit. Vyšli jsme z kamionu a s údivem se rozhlíželi kolem sebe. Nikde ani jen nejmenší stopy po budovách, trolejbusové vedení. Dokola pouze zasněžená pustá krajina. Kdybych tam byla sama, určitě řeknu, že spím a všechno se mi jen zdá. Byli jsme však dvě a viděli jsme to samé…