Záhady provázející smrt babičky

Dobrý den,

chtěl bych se s Vámi podělit o zvláštní znamení, která provázela úmrtí mé babičky před dvěma lety. V naší rodině je celkem běžné, že se při úmrtí člena rodiny dějí různé záhady. Dělo se tak s mojí prababičkou a pradědečkem. Když například zemřel pradědeček, zastavili se hodiny nad postelí, ve které zemřel, a už se je nikdy nepodařilo rozchodit.

Nejvíce záhad se však konalo při úmrtí mé babičky před dvěma lety. Babička měla rakovinu, a v poslední době na tom byla velmi špatně. V květnu jsem jel se střední školou na pětidenní výlet do Krkonoš. Tento týden se zdravotní stav babičky velmi zhoršil, to mi ale rodiče zatajili, aby mně nekazili výlet. Ve čtvrtek večer, tedy pár hodin před její smrtí, jsme seděli u ohniště a zpívali. Pamatuji si, že najednou jsem si vzpomněl na babičku, a měl jsem nějaké zlé tušení, že se něco stane.

V pátek v poledne jsem přijel domů, kde jsem se od bratra dozvěděl, že babička brzy ráno zemřela. A pak to všechno začalo. Doma jsem zjistil, že se mi zastavily hodinky, které mi babička jednou dala. Na chatě, kam babička ráda jezdila, se také zastavily nástěnné hodiny, a úplně ve stejnou hodinu, minutu i vteřinu, jako mé hodinky.

Asi dva dny před pohřbem se mi zdál velmi živý sen, který si částečně pamatuji dodnes. Přišel jsem k babičce do bytu, do obývacího pokoje, ale pokoj byl mnohem světlejší než jindy. Pamatuji si, že podél zdí pokoje ve větru poletovaly záclony a různé plachty. Když jsem přišel, tak uprostřed obývacího pokoje stála babička. Měla na sobě svoji bílou noční košili a byla mnohem mladší. Babička měla dříve dlouhé černé vlasy, které ji však při průběhu rakoviny vypadaly, a tak musela nosit paruku. Ve snu však babička měla opět své dlouhé černé vlasy, které jsem si pamatoval jako malý. Babička mi začala vyprávět o posmrtném životě. Říkala, že se má dobře, a ať se o ni nebojíme. Více si ze snu nepamatuji, ale byl velmi živý.

Poslední záhada, která smrt provázela, se stala tatínkovi. Ten byl ve čtvrtek v nemocnici, babička už byla ve velmi špatném stavu, selhávaly ji orgány. Tatínek byl z toho špatný, věděl, že babička trpí, a bylo mu z toho smutno. Vyjel z nemocnice autem, a zničehonic se prostě rozjel na naši chatu. Tam vystoupil z auta, procházel se po zahradě, úplně bez cíle, chodil, zastavoval se, a pořád si říkal, že sem přece kvůli něčemu přijel, ale nemohl si vzpomenout. Vešel do chaty, a zase se po ní bezcílně procházel. Najednou si všiml obrazu Panny Marie, který dědíme už po generace, a ke kterému se babička často modlila. A uvědomil si, že sem přijel kvůli tomu obrazu. Zapálil svíčku a poprvé po mnoha letech se pomodlil, a poprosil, aby babička už netrpěla. A asi za 10 hodin babička již v umělém spánku zemřela. Tatínek je silný ateista, a na tyhle věci vůbec nevěří, ale tato příhoda v něm zanechala stopu.

Je zajímavé, že se tyto zajímavosti děly babičce, která věřila v duchy, posmrtný život a podobně. Dědeček, její manžel, zemřel totiž rok po ní, loni v září. Dědeček byl ateista, v kostele nebyl asi 50 let, na duchy ani posmrtný život nevěřil, tvrdil, že člověk zemře a není nic. A po jeho smrti se nedělo nic, žádná znamení, vůbec nic. Dokonce se mi ani jednou o něm nezdálo, o babičce se mi zdá celkem často. Jakoby se ten jeho výrok vyplnil, že jeho smrtí všechno skončilo, nikomu se o něm nezdají sny. Prostě jeho smrtí všechno skončilo.