Žilkův dub

Nachází se v tzv. Moravské Sahaře, tj. oblast na jih od Bzence zhruba 3 km od železniční stanice Bzenec – přívoz
na místě dnešního Borového lesa, k Hodonínu, ba až k Břeclavi šuměly na rozsáhlé rovině lesy dubové, její poslední zbytky najdeme kolem Moravy; známý je Žilkův dub na Litneru a dva mohutné míjíme také při cestě z Ratíškovic na Rúdník.

Žilkův dub je jedním z velmi mála stromů, který pamatuje původní podobu krajiny a my můžeme obdivovat asi třistaletý strom, s průměrem kmene 1,5 m a obvodem 4,8 m. Váže se k němu pověst o loupežníkovi Žilkovi a jeho tlupě.

V doubravách pobíhalo velké množství zvěře, vysoké a černé, vlci vyli v nekonečných porostlinách či rozvalinách zašlých osad, zpustošených za vpádů uherských. A vpádů uherských bývalo víc než dost!

Vrchnost nedbala na to, že vinice, pole, domy byly zpustošeny, a požadovala daně a robotní povinnosti v plné míře. Poddaní na Strážnicku i v samotné Strážnici se bouřili, stížnosti na vrchnost přicházely také z panství Bzeneckého. (Není divu, že koncem 17. a v 18. století přibývá zpráv o loupežích, k nimž doháněla lid bída a těžké poměry, a že byly časté „mordy”, jak praví kronikář.)

Jedním z těch, kdo chtěli srovnat vrchy s dolinami, bohaté s chudými, kdo bojoval na svůj vrub proti nespravedlivému sociálnímu zřízení, byl Žilka. Pocházel prý ze Skalice. V Bzenci, ve Vracově a v Rohatci se o něm vypráví tato pověst:

Žilka žil se svou skupinou v lesích mezi Bzencem a Hodonínem. Poněvadž tudy vedla obchodní cesta, přepadal formanské vozy jedoucí na Strážnici, Skalici – do Uher, jak se tehdy říkalo.

Chudobným lidem však Žilka neublížil, protože byl jedním z nich. Vyptal se, vyzvěděl, prohledal, propustil. Nejednou prý chudákům nasypal do klobouku dukátů, nebo je obdaroval suknem. Proto chudí na něho neprozradili, kde se skrývá.

Jednou vezl strýc Ventrča na trakaři zboží z Bzence do Skalice. Neříká se, k jakému cechu patřil, ale je možné, že to byl švec nebo kožišník, protože těch bývalo v Bzenci hodně. Mnoho toho nevezl, ale protože do Skalice je to hodný kus cesty, vzal si s sebou baňku kořalky, z níž popíjel, až usnul. Žilka mu trakař otočil a strýcem zatřásl. Strýc si protřel oči a jel pořád dopředu. Jak se však podivil, když místo do Skalice přijel zpět do Bzence.

Páni nejednou podnikli na Žilku opravdový hon, ale Žilkovi se vždycky podařilo uniknout. Těžko bylo vyznat se v lese, ale ten znal Žilka velmi dobře. Ještě potíž bylo Žilku chytit, protože zprávy a výstrahy mu podávali chuďasi a pytláci, s nimiž honil zvěř.

Až jednou … Páni ze Strážnice vyhlásili, že velkou sumu peněz dostane ten, kdo je přivede na loupežnou stopu, a pomůže tak Žilku lapit. Třpyt zlaťáků zaslepil i jednoho pytláka, který Žilku dobře znal, a ten prozradil pánům všechna místa, kde se Žilka zdržuje. Páni nastražili léčku.

Žilka přepadal formany vždy stejným způsobem: ukryl se do křoví, ve vhodné chvíli vyskočil na kozlík, namířil pušku na formana či kupce, zatímco Žilkova skupina vybírala zboží z vozu. Jednou Žilka přepadl formanský vůz zase tímto způsobem. Namířil pušku na formana, který klidně zvedl ruce. Žilka zneklidněl, protože si všiml, že pod vozovou plachtou se něco hýbe. „Snad hejduci ze Strážnice,“ blesklo mu hlavou. V tom se ozvalo troubení, jako když lovci zatahují leč, zužují kruh a chtějí ulovit velikého dravce. Žilka věděl, že je zle. Proplétal se houštinami, známými místy, až se dostal k dubu. Několik pohybů a už byl v jeho koruně. Na vysokém dubu pod rozložitými větvemi měl Žilka upravenou postel a tam, bylo-li příhodné počasí, spával a kul pikle proti pánům. Myslivci, hajduci a vojáci, kteří byli schválně přivoláni, prošťárali celý les. Stopa však zmizela a Žilka jako by zázrakem zmizel. Sedli si do trávy pod vysoký dub. Jeden voják si chtěl lehnout, když tu si všiml, že z listí na stromě trčí provazový žebřík. Upozornil na to ostatní. Ihned pochopili, oč jde.

V jiném podání se říká, že Žilka byl raněn a podle kapek došli až k dubu. Vyzvali Žilku, aby slezl a vzdal se. To však Žilka neučinil. Proto po něm začali střílet, jak se jen větev pohnula, a on jim odpovídal. Žilka měl prý čarovný klobouk, do něhož chytal střely a házel je zpátky. Jeho orlímu zraku neušlo, že mezi střelci je pytlák zrádce. Krev vjela Žilkovi zlostí do hlavy, a než se kdo nadál, Žilka vystřelil a pytlák klesl k zemi mrtev. A pak to nastalo: ostrá střelba do větví dubu jako železné krupobití. Jednomu vojákovi došly náboje. Uhryzl prý zuby olověný knoflík ze svého kabátu, přiblížil se k dubu a zalícil. Žilka se rozpaky poškrabal za uchem. Padl výstřel a Žilka spadl z dubu mrtev. V jiném podání se praví, že několik střel zasáhlo Žilku smrtelně. Když se palba z dubu neozývala, vylezli vojáci na dub a zjistili, že je Žilka mrtev. Žilkovy společníky potom pochytali, uvěznili, ale nikdo z nich nepověděl, kam schoval Žilka dukáty a jiné věci.
Později se zjistilo, že Žilka schovával naloupené věci do stromu. Strašné Žilkovo jméno přestalo budit bohaté ze sna, ale pytláci lovili zvěř dále, i když polní a lesní pych byl trestán smrtí. „Však zvěře je dost a pro všechny,“ říkali lidé.
A Žilkovo tělo? To vydali podle starého zvyku rodině. O pohřbu byla dubová rakev s otevřeným víkem položena na hřbitov, aby vdova po starodávném způsobu mohla pronést povinný nářek: „Jáj, jáj, čo ste to porobili! Žilku ste zabili. Včil tu ležíš na márách, večeřu máš na kamnách. Komu z Vás že ublížil? Či chudákom poškodil? Chodil po zemi jako pán a včil bude zahrabán. Přišel na něho majster, vojenský rychmajster. Kdo za jeho hlavu peníz vzal, nech do roka dňa nedožije. Co smutná vdova počít mám? Kdo chleba dá jeho sirotám? Ajs mě hodné bijával, ajs někdy pijával, budiž Bohu poručeno. Odpúšťám ti, naše hlavo….”