Zlověstný Valečov
Nedaleko Mnichova Hradiště stojí zřícenina hradu Valečov. V době slávy hradu se na něm vystřídalo mnoho panstva. Byli to páni dobří a spravedliví, ale také nemilosrdní a krutí ke svým poddaným.
Už je tomu mnoho let, kdy Valečov zdědila po svém otci jeho jediná dcera, které nikdo neřekl jinak než paní z Valečova. O její lakotě věděli lidé v širém okolí a obávali se časů, kdy jim paní z Valečova začne vládnout. Doba byla velmi nejistá. Loupežníci a lapkové okrádali chudé i bohaté. A právě chudoby se paní z Valečova nejvíce obávala.
Když přijdu o peníze, přijdu o všechno
mumlala si pro sebe a v duchu se jí rodil plán, jak by všechny své poklady nejlépe ukryla.
Svolejte všechny poddané, nevolníky, schopné muže tohoto kraje!
nařídila. A že paní hradu rozkázala, přišli všichni. Kubové, Matějové, Honzové, Petříci, dokonce i Vašek! Napjatě poslouchali svou paní a obávali se co jim přikáže. Paní z Valečova z nich vybrala ty nejschopnější, přislíbila bohatou odměnu a poručila:
Pomocí svých sil vybudujete tajnou chodbu pod Valečovem! Dlouhou a širokou akorát, ale hlavně – hodně hlubokou! A ne aby vás napadlo povídat o vaší práci dole ve vesnici! Kdo jenom něco poví, bude potrestán!
To by tak scházelo, aby se nějaká pradlena dozvěděla o tajné chodbě plné pokladů!
Nevolníci se pustili do práce. Jeden kopal motykou, druhý vzal do ruky rýč, třetí nosil zásoby jídla pro všechny. Podzemní chodba se stále rozšiřovala a za několik měsíců byla tak dlouhá, že žádné oko nedokázalo dohlédnout ze začátku na její konec.
Paní z Valečova si libovala, konečně bude mít jistotu, že její poklady nikdo nikdy neukradne. Sama nanosila do podzemí své peníze, šperky, drahokamy a vzácné obrazy. Potom nechala vchod zazdít. Mohla být spokojena a vyplatit slíbenou odměnu robotníkům za dobře vykonanou práci. Ale vtom se polekala. Co když někdo neudrží tajemství a prozradí, co se skrývá pod Valečovem v tajné chodbě? Co když se někomu zachce získat všechno její bohatství, co když bude její skrýš prozrazena? A neboť se paní z Valečova tolik bála o své poklady, vymyslela zlou lest.
Pozvala všechny, kteří pracovali, na hrad. V čeledníku jim připravila bohatou hostinu. Nabídla jim pochutiny z nejvzdálenějších krajin a opájela je lahodným vínem z nejlepších vinic. Nikdo z poddaných nebyl na takové oslavování zvyklý, všichni znali jenom chleba a vodu. Proto jim víno brzy stouplo do hlavy. A právě na to paní z Valečova čekala. Rychle zatloukla všechny východy z místnosti, kde se lidé veselili, vzala louče, a ve všech rozích čeledník podpálila. Oheň ho brzy začal olizovat svými nenasytnými plameny. K nebi stoupal černý dým. Lidé ve vesnici hned věděli, že se stalo něco zlého. Ale než stačili vyběhnout nahoru na kopec, nikomu už nešlo pomoci. Nezachránil se ani jediný.
Tak si paní pojistila jejich mlčenlivost. Ale jak? A za jakou cenu? Na světě zůstala úplně sama se svými penězi, náhrdelníky a drahými kameny. Nikdo ji nenavštívil, nikdo s ní nepromluvil ani slovo, všichni věděli o hříchu, který spáchala. Nikdy nenašla odpuštění. Až do konce jejího života ji pronásledovali výčitky svědomí a nakonec se pomátla na rozumu.
Říká se, že paní z Valečova za své provinění na hradě straší dodnes. A poklad? Stále leží v tajné podzemní chodbě. Mnoho lidí se ho snažilo objevit, ale marně. Ale možná že bude lépe, když poklad zlé paní z Valečova zůstane navždy v tajné chodbě. Vždyť velké bohatství může zplodit také velké zlo.
