Zpěv ze záhrobí – ozývají se v kostele mrtví mniši?

Velmi podivuhodný příběh se začal odehrávat v roce 1949 v anglické vesnici Fresden v hrabství Wiltshire. Právě zde žil Rolland Macey s ženou a dětmi v přestavěném domě, který kdysi sloužil jako kostel. Děti se v určitém období svého života začali chovat velmi divně. Zavírali se do ložnice rodičů, kde podle jejich slov poslouchali hudbu a zpěv, který údajně vycházel ze stolu. Rodiče tomu nevěnovali pozornost a připisovali to jen dětské představivosti. Vše se však jednoho dne změnilo.

500 let starý chorál
Na konci léta roku 1949 navštívil rodinu Rollanda Maceyho místní farář, kterého pozvali na večeři. Po večeři se dvanáctiletá Mary zeptala matky, zda může jít poslouchat zpěv do ložnice rodičů, což zaujalo i faráře. Matka dětí faráři vysvětlila o co se vlastně jedná, a že není třeba tomu věnovat pozornost, protože se zřejmě jedná jen o dětskou fantazii.

Přesto do ložnice za dětmi přišel i farář, který sice žádný zpěv ani hudbu neslyšel, ale dětem řekl, aby se pokusili melodii přezpívat. Farář zůstal velmi překvapen, protože v melodii, kterou mu děti zazpívali, poznal jednohlasný chorál v latině, který se již velmi dávno v kostelech nezpíval.

Rodiče dětí proto zůstaly velmi ohromeni, a sami si dávali otázku, odkud vlastně hudba může pocházet. Podle německého novináře Ernsta Meckelburga, který příběh o zpěvu ze záhrobí zkoumal, vyšlo najevo, že děti poslouchali hudbu, která vycházela odněkud ze starého stolu. Tomuto fenoménu se v parapsychologii říká hromadná ozvěna v čase.

Je totiž možné, že i neživé předměty si nějakým dosud nevysvětleným způsobem v sobě uchovávají události, které se odehrály v jejich přítomnosti. Tento fenomén se pokoušejí dlouhá desetiletí vysvětlit i vědci, ale zatím se to nepodařilo nikomu. Ernst Meckelburg proto tento případ považoval za jeden z nejzajímavějších projevů zvuků ze záhrobí.

Jak sám říkal: „Dlouho se pátralo po nevyvratitelných důkazech prastarého tvrzení, že nábytek z předreformační doby nebo dřevěné oltáře, u nichž byly celebrované posvátné mše, mohou i po staletí reprodukovat latinské nápěvy řeholních bratrů.“ Potvrdil toto tvrzení starý stůl v domě Rollanda Maceyho?

Starý stůl byl oltářem
Jak se prokázalo později, hudba vycházela ze starého stolu, u kterého vždy děti stáli. Starý stůl zůstal v domě ještě po předchozích majitelích, od kterých rodina dům koupila. Zjistilo se také, že dům původně ani nebyl domem, ale kostelem, ve kterém se odehrávaly katolické mše, které byly v té době v Anglii zakázány.

Stůl byl proto odborníky rozebrán a pod jeho deskou se našel tajný úkryt pro dřevěný rám, ve kterém byl osazen kamenný kříž. Kromě kříže se však v stole nic jiného nenašlo, ani žádné zařízení, ze kterého by byl zpěv přehrávaný. Místní farář byl proto přesvědčen, že děti Rollanda Maceyho byli svědky katolického obřadu, který se konal před 500 lety!

Dokázat se to sice nedalo, protože hudbu a zpěv slyšeli jen děti, ale nepřímé důkazy tomu nasvědčovaly. O tomto fenoménu se dozvěděl i britský lékař a parapsycholog doktor William Byrne, který požádal církev o povolení celou záležitost oficiálně prozkoumat.

Podvod je vyloučen
Jakmile doktor Byrne dostal od církve povolení, navštívil rodinu Maceových, kde kromě dětí Rollanda Maceyho vyslechl i jejich bratrance, kteří tvrdili, že také zpěv slyšeli. Všechny děti pak doktorovi přesně reprodukovali slova chorálu, který slyšeli. Přesto, že se Byrneyho vyšetřovací tým pokoušel hudbu nahrát, žádné zvuky nezachytil ani citlivý magnetofon.

Fakta, které doktor Byrne zjistil, však svědčily ve prospěch toho, že děti skutečně starý chorál slyší. Rodina Maceových patřila mezi ateisty. Jejich děti se nikdy neučili latinsky, a s latinou ani nikdy nepřišli do styku. Přesto věděli latinsky prozpívat latinský chorál.

Parapsycholog Roger Pater zastává teorii, podle níž je vše, co bylo vystaveno emocionálnímu působení, nadčasově poznamenané silným psychickým nábojem. To by mohlo i podle Meckelburga vysvětlovat mechanismus, kterým se mohl zpěv řeholních bratrů zaznamenat do starého oltáře, na kterém probíhaly mše. Tajné katolické mše, které byly v té době v Anglii zakázané, byly totiž velmi emotivní. A právě děti jsou do určitého věku schopny takové něco zachytit.

Ostatně i doktor William Byrne během vyšetřování tohoto případu spolu se svými dvěma asistenty přímo v domě starý chorál také zaslechl. Sám Byrne o tom hovořil: „dojatí jsme naslouchali vznešenému mnišskému zpěvu. Byl slyšet tak zřetelně, jak kdybychom ho poslouchali v rozhlase. Náhle jsem si uvědomil, že se nacházíme pod místností, kde byl ukryt starý oltář. Zpěv trval déle než půl hodiny.

Opatrně, s maximální snahou, abychom nezpůsobili žádný rušivý zvuk, jsem zapnul magnetofon, který jsem nosil stále u sebe. „Zpěv skončil, a po něm následovalo podle jejich slov kázání řeholníka v latinském jazyce. Pak vše najednou skončilo, a nastalo jen hrobové ticho.

Byrne se svými asistenty byli zpěvem a kázním v latině velmi citově zasaženi. Byl to pro ně důkaz, že děti skutečně slyšeli hudbu a zpěv, který vycházel ze starého stolu, který byl dříve oltářem. Když si však později chtěl doktor Byrne přehrát zpěv a kázání, kterou s asistenty v domě slyšel, na magnetofonové pásce nebylo nic zaznamenáno.

Přímý důkaz tedy i jim chyběl, to však nezměnilo nic na jejich přesvědčeni o tom, že zpěv ze záhrobí děti a i oni skutečně slyšeli.

Zdroj: magazin.atlas