Jednotka 731 – jedno z nejstřeženějších tajemství 2. světové války

Objev těl pod tokijskými ulicemi donutil Japonsko k přiznání, že využívalo lidí k děsivým testům biologických zbraní. Proč ovšem západ popíral, že k těmto zvěrstvům někdy docházelo?

Pod chodníkem ležela obrovská hromada lidských ostatků. Stavbaři, kteří pracovali na stavebním pozemku v Šindžuku v rušné a prestižní části Tokia, uskočili stranou a hrůzou oněměli. Zpráva o otřesném objevu prolétla v roce 1989 Tokiem jako přílivová vlna. Japonská vláda nemohla pravdu dále zatajovat, a tak nakonec prozradila nejstrašlivější tajemství druhé světové války. Pouhých pár metrů od stavebního pozemku se kdysi nacházela válečná laboratoř generálporučíka Širó Išiiho, duchovního otce přísně tajného japonského programu biologických válek – Jednotky 731.

Lidští pokusní králíci používaní při experimentech Jednotky 731 byli ze základny v Mandžusku převáženi do Tokia za účelem dalšího zkoumání. Před koncem války byla mrtvá těla spěšně ukryta do masového hrobu, kde ležela až do odhalení v roce 1989. Ďábelská činnost Jednotky 731 zůstala po 40 let nejpřísněji střeženým tajemstvím Japonska.

Činnost jednotky mohla zůstat neprozrazená, nebýt poznámek jistého vojenského důstojníka Jednotky 731, nalezených v jednom antikvariátu. Dokumenty popisovaly biologické experimenty a až s pedantskou detailností se staly nezvratným důkazem, že testovanými objekty Širó Išiiho a jeho týmu byli lidé.

Mladší Išii byl geniálním a grandiózním armádním mikrobiologem. Jeho nepřehlédnutelná osobnost brzy upoutala pozornost starších důstojníků a zajistila mu rychlý postup. Na japonském ministerstvu války se Išii připojil k ultranacionalistům a začal tvrdě prosazovat rozvoj biologických zbraní.

Když Japonsko v roce 1931 napadlo Mandžusko, vycítil Išii příležitost. V Bejinhe, 70 kilometrů od Harbinu, zahájil své ničemné pokusy na lidech. Obdržel velkorysý roční rozpočet a 300 mužů a jeho první oddíl dostal krycí jméno “Jednotka Togo”.

Objekt Jednotky 731, která byla v místě známá jako “vězeňský tábor Žong-Ma”, postavili čínští dělníci na nucených pracech. V centru objektu, velké budově známé jako “zámek v Žong-Ma”, se nacházeli vězni a laboratoř pro pokusy na lidech. Lidem vybraným k pokusům se říkalo “marutas” – špalky. Bylo jich více než 500 a rekrutovali se z řad “banditů”, přes “zločince” až po “podezřelé osoby”. Ke svému úžasu byli všichni dobře živeni a museli pravidelně cvičit, ale ani v této drobné humánnosti se neskrývalo nic lidského. Zdravé lidské vzorky byly pro správné vědecké výsledky životně důležité. Prováděné experimenty se téměř vymykají chápání.

Širó Išii
Na rozdíl od většiny mladých důstojníků byl Širó Išii předurčen pro vysokou funkci. Mezi jeho stoupenci byli i někteří nejvyšší činitelé japonského vojenského aparátu. Pravidelně se zúčastňoval celonočních pitek a byl to nenapravitelný sukničkář, který v předních tokijských gejšadomech proslul svou slabostí pro mladé dívky.

Své “oddechové” aktivity financoval z platu mladšího důstojníka – jak to dokázal, zůstává záhadou. Později ovšem zbohatl, když se nechal uplácet dodavateli svých rozličných “objektů”. Nejpozoruhodnějším výrokem tohoto “otce japonského programu biologických válek” bylo, že “biologická válka musí mít nesporné přednosti, jinak by ji Společnost národů nepostavila mimo zákon.”

Doložený důkaz
Městská čtvrť Kanda na okraji Tokia je plná antikvariátů. V roce 1984 v jednom z nich jakýsi student poprvé odhalil děsivé tajemství Jednotky 731, když probíral krabici starých vyřazených spisů, patřící jistému bývalému vojenskému důstojníkovi. Dokumenty obsahovaly podrobné lékařské zprávy o smrtelných chorobách. Podivné bylo, že zprávy se detailně zmiňovaly nejen o konci, ale i o počátcích těchto chorob.

Jeden dokument obsahoval diagram (obrázek), podle něhož bylo 21 testovaných subjektů připoutáno ke sloupům tak, aby vytvářely kruh. V poznámkách se popisovalo, že uprostřed kruhu byla odpálena biologická nálož a poté se zkoumala rychlost šíření nemoci.

Existovalo jediné možné vysvětlení: pokusy na lidech. Největší tajemství druhé světové války bylo nakonec odhaleno náhodou.

Když si Išii přál experimentovat s lidským mozkem, dostali strážci za úkol mu orgán opatřit. Popadli vězně, drželi ho u země a jeden mu sekyrou rozsekl lebku. Neobratně orgán vytáhli a spěchali s ním do Išiiovy laboratoře, zatímco ostatků obětovaného vězně se zbavili v táborovém krematoriu.

První Išiiovy experimenty v rámci programu biologických válek se zaměřovaly na nakažlivé choroby, jako je sněť nebo mor. Při jednom testu byla čínským partyzánům podána injekce s bakterií moru. O dvanáct dní později se nakažení vězni svíjeli ve čtyřicetistupňových horečkách. Jedna oběť dokázala jako zázrakem přežít 19 dní, než ji zaživa rozpitvali.

Při pozdějších testech byli vězni otráveni fosgenovým plynem, zatímco jiní dostali injekci s kyanidem draselným. Další oběti se vzpínali pod napětím 20 000 voltů. Ti, kteří přežili, byli později doslova utraceni smrtícími injekcemi nebo zaživa rozpitváni. Každé úmrtí členové jednotky bedlivě sledovali a úzkostlivě zaznamenávali.

Kvalita Išiiho “práce” – a síla jeho osobnosti – zajistila impériu rozmach. V roce 1939 se mohl přemístit do obrovského, zvlášť vyhrazeného objektu v mandžuském Pin’anu, který si velikostí nezadal s nechvalně proslulým nacistickým koncentračním táborem v Osvětimi.

Pingfanský objekt měl rozlohu šest čtverečních kilometrů a zahrnoval správní budovy, laboratoře, vězeňské kasárny, vězení pro testované subjekty a pitevnu. Likvidaci mrtvých těl zajišťovaly tři gigantické pece. V dalším táboře v Mukdenu byli vězněni američtí, britští, australští a novozélandští váleční zajatci. Také zde se tajně prováděly experimenty.

Zvlášť důležitou součást projektu tvořily pokusy s mrazem. Mráz totiž během krutých mandžuských zim snižoval bojeschopnost armády. V reakci na podobnou činnost nechvalně známého nacisty doktora Josefa Mengeleho byli i zde nazí vězni vystavováni teplotám pod bodem mrazu. Poté byli biti holemi do končetin, dokud se nezačaly ozývat hluboké a duté rány – na znamení, že proces mrznutí je u konce. Těla byla následně rozmražena pomocí celé řady dalších experimentálních postupů.

Sheldon Harris, profesor dějepisu na Kalifornské univerzitě, ve své knize Továrny na smrt detailně popisuje mnoho dalších experimentů včetně zavěšování obětí hlavou dolů za účelem zjištění, za jak dlouho se udusí. Slovy těžko popsatelná byla metoda, kdy se obětem dávaly injekce se vzduchem, aby se zjistila doba příchodu embolie – a spolu s ní i mučivé smrti. Dalším byla do ledvin injekčně vpravována koňská moč.

Bez jakéhokoliv pocitu viny Išii pravidelně sestavoval vědecká pojednání, kde uváděl výsledky těchto ohavných pokusů. Tyto příspěvky kolovaly po japonských lékařských a vědeckých kruzích s tím, že testy se provádějí na opicích. I přes tuto zástěrku bylo veřejným tajemstvím, že skutečnými testovanými objekty byli lidé.

Před koncem druhé světové války zavázal Išii – již v hodnosti generálporučíka – své podřízené přísahou mlčení. Pingfan i ostatní místa byla srovnána se zemí a Išii se za nejasných okolností vrátil se svými lidmi domů. Zavrženíhodné aktivity Jednotky 731 tak zůstaly před veřejností utajeny.

Ve vojenských a zpravodajských kruzích se však nezapomíná na nic. I přes Išiiho obezřetnost shromáždila spojenecká rozvědka řadu materiálů na čelní japonské mikrobiology. Spojené státy se domnívaly, že jsou v biologickém programu daleko za Japonskem. Američtí vojenští stratégové oceňovali taktický přínos těchto zbraní – biologické látky se daly nepozorovaně zavléci do válečné oblasti. Sám Išii to při různých příležitostech učinil v Číně i jiných zemích.

Spojenci se zoufale snažili dostat se k výsledkům a know-how Išiiho výzkumu. Především hledali detailní záznamy o pokusech na lidech. Doma jim v podobných aktivitách bránil odpor veřejnosti, a tak byly údaje o experimentech s lidmi ceněnou kořistí. Na konci války spěchali vědci z přísně utajeného amerického centra pro biologické války ve Fort Detricku ve státě Maryland vyslechnout japonské techniky. Prakticky žádný z nich však nepřestal brát v úvahu etické důsledky.

Po ověření skutečností inforomovala zpravodajské depeše ministerstvo války ve Washingtonu strohým tónem, že “předchozí informace nás opravňují k závěru, že japonská bakteriologická skupina pod Išiiho vedením skutečně porušovala pravidla pozemní války”. Zpráva však pokračuje: “Tento názor ovšem neslouží jako doporučení, aby skupina byla obviněna a souzena.”

Ve snaze zabránit, aby se k Išiiho posudkům a záznamům dostali Sověti, uzavřely Spojené státy tajnou dohodu. Musely však překonat hlavní překážku. Šlo o “tajemství všech tajemství”. Návrativší se spojenečtí zajatci vyprávěli otřesné příběhy o biologických experimentech, které na nich byly nelítostě prováděny. Pokud by se k těmto historkám dostal tisk, veřejnost by volala po krvi. Zbývala jediná možnost: utajení.

Žalobcům se při tokijských procesech s válečnými zločinci dostalo varování, aby nepátraly příliš do hloubky. Spojenečtí zajatci museli odpřísáhnout mlčenlivost a pak byli cynicky zapomenuti. V roce 1948 byla všem členům Išiiho týmu nabídnuta beztrestnost výměnou za údaje a spolupráci. Rozběhla se největší zastírací akce celé války, která vydržela čtyři desetiletí. Po objevu těl ukrytých pod Tokiem v roce 1989 začala skutečnost vycházet najevo. Nakonec o svém utrpení promluvili i vývalí vojáci spojeneckých sil.

“Pamatuji si to sakra dobře,” vybuchuje vztekle Joseph Gozzo. Bývalému leteckému inženýrovi, který v 90. letech žil v kalifornském San José, byly během internace strkány do konečníku skleněné tyče. Gozzo je pochopitelně plný zlosti. “Nemůžu uvěřit, že jim to u naší vlády prošlo,” říká.

Bývalý zajatec Frank James se v roce 1986 podělil o své zážitky s podvýborem americké Sněmovny reprezentantů. “Byli jsme pouhé figurky,” konstatoval. “Vždycky jsme věděli, že je to zástěrka.” Další zajatec Max McClain vzpomíná, jak se svým kolegou z pyčny Georgem Hayesem stáli ve frontě na injekci. O dva dny si Hayes postěžoval: “Macu, nevím, co mi to ti hajzlové dali, ale cítím se mizerně.” Téhož dne večer Hayese rozpitvali “hoši z márnice”, vzpomíná McClain s hořkostí.

–Slyšení Sněmovny reprezentantů trvalo pouze půl dne. Jen jednomu z dvouset přeživších Američanů bylo dovoleno vypovídat. A co je nejnepochopitelnější, hlavní archivář americké armády sdělil, že veškeré Išiiho svazky a dokumenty byly v padesátých letech vráceny do Japonska. Nikdo se neobtěžoval pořídit si kopie.

Popírání pravdy
Arthur Christie, vojín v takzvaném Oddáném pluku, který byl svědkem biologických pokusů, nemá důvod si myslet, že pozdější britské vlády dělaly čest názvu jeho jednotky. Jeho četné dopisy o biologických experimentech v Mukdenu se setkaly s chladnou odezvou. V dopise z ministerstva obrany ze dne 12. prosince 1986 bylo Christiemu sděleno: “Dosud nemáme žádné důkazy, jež by podporovaly tvrzení o spiknutí, které mělo zakrýt pravdu o všem, co se stalo.”

O rok později druhý dopis připustil, že Jednotka 731 se angažovala v biologickém programu v Pingfanu, což prý však “nedokazuje, že se totéž dělo i v Mukdenu.”

Tošimi Misibuši
Jako člen Jednotky 731 prováděl Misibuši pitvy na živých lidech. Na rozdíl od mnoha členů jednotky byl ochoten o své činnosti otevřeně hovořit:

“Řez jsem vedl odtud až sem (ukazuje si na krk) a pak napříč přes žaludek. Nejprve křičeli… trvalo několik minut než ztatili vědomí.

Poprvé jsem velmi váhal, zda mám udělat, co mi říkají. Podruhé už si zvyknete. A potřetí už to děláte víceméně dobrovolně. Musíte pochopit, že z našeho hlediska tam ty ‘špalky’ byly k pokusným účelům. Podle toho jsem se na ně díval. Jsem hrdý, že jsem se práce Jednotky 731 účastnil. Byla první na světě, která při bojové akci využila biologie.”

Ve snaze zakrýt rozpaky popřela americká i japonská vláda, že ke zvěrstvům vůbec došlo. Hlavní část oficiálních informací se však přesto dostala na veřejnost. V jistém dokumentu z hlavního stanu generála Douglase MacArthura stojí, že vyšetřování činnosti Jednotky 731 se dělo “na přímý rozkaz velitelství štábu”. Dokument dále pokračuje: “Za účelem ochrany zájmů Spojených států a zamezení potížím je nezbytné dodržet nejvyšší stupeň utajení”. Mlčenlivost oficiálních míst definitivně prolomil až americký ministr obrany William Perry, když v roce 1993 pod silným tlakem veřejnosti přislíbil, že odtajní záznamy o biologických experimentech během druhé světové války.

Mnoho lidí angažovaných v japonských bakteriologických experimentech se úspěšně prosadilo i po válce. Mnozí zastávali vysoké funkce na lékařských fakultách a jeden z nich vedl přední japonskou farmaceutickou společnost. Další získali lukrativní posty – od prezidenta japonské lékařské asociace po viceprezidenta renomovaného Zeleného kříže. Jeden z členů “zmrazovacího” týmu se ironií osudu stal významnou postavu v oboru mražených potravin. Širó Išii zemřel bez výčitek svědomí v roce 1959.