Jsou v kapli díla černé magie nebo alchymie?

Dokonalé anatomické modely či vystaveni nebožtíci? Co opravdu trůní v italské kapli ve městě Neapol? Podezřelá přesnost jen sotva koresponduje s rokem výroby.

Capella Sansevero nebo i kaple Raimonda di Sangro, prince ze Sansevero, nedá spát mnohým vědcům. Kromě krásných soch a jedinečných maleb zde najdeme i nanejvýš podivné úkazy. Například dvě nápadně „živé“ kostry…

Původně nevinná
Kapli v roce 1590 dal postavit vévoda z Torremaggiore, Jan Francesco di Sangro. Mělo jít o místečko na rozjímání a modlitby. Později si ji Alessandro di Sangro překřtil na rodinnou hrobku v roce 1613. Vše se změnilo, když se renovaci chopil princ ze Sansevero. Mluvilo se o něm jako o temném, záhadném, excentrickém a podivném chlapovi.

Zednář či černý mág?
Raimondo di Sangro rozběhl renovace v letech 1749 až 1766, v době, kdy byl na čele neapolské zednářské lóže. Symboly tohoto spolku lze nalézt i ve svatostánku. To však není všechno. Princ byl nejenže zběhlý v orientálních jazycích, ale dokonce ho podezřívali z čarodějnictví a černé magie. Mluvilo se o rituálech, kletbě a lidských obětech. Právě lidské oběti se spojují s anatomickými modely muže a ženy, které se nacházejí v kapli, v dnešním muzeu.

Příliš dokonalé
Adam a (těhotná) Eva představují téměř dokonalé zobrazení lidského těla. Tyto skulptury vznikly přibližně v roce 1760, ale daleko předběhly svou dobu. Obě kostry jsou „potažené“ perfektním modelem oběhové soustavy. V druhé polovině osmnáctého století byla medicína na úrovni práce řezníka – odkud věděl princ ze Sansevero takto zobrazit lidské žíly a tepny? A jak je vůbec možné, že tento model přežil přes dvě stě let?

Pomalá smrt
Jedna z teorií hovoří o „metalizaci“ zaživa. Dva nešťastní poddaní se tak staly součástí děsivého experimentu. Do žil jim vlévali žhavý tekutý kov, který postupně tuhnul a vytvořil síť oběhového systému. Pomalá a krutá smrt postupného tvrdnutí žil musela být nepřekonatelným utrpením.

Záhada vyřešena?
Po podrobnějším výzkumu se pokoušeli tuto teorii vyvrátit. Pomocí elektronového mikroskopu, infračervené spektroskopie a polarizovaného světla se přišlo na to, že cévy jsou kovové trubky a dráty obalené hedvábím a potažené nabarveným červeným voskem. Kosti včetně lebek však patří kdysi živým lidem. Dokázal uměle vystavět celý složitý oběhový systém, ale hrubé kosti a lebky si potřeboval „půjčit“ od živých?

Anatomie z budoucnosti
Zaráží i detailnost. Těhotná Eva nabízí pohled i do svého nitra, dokonce na otevřenou placentu, kde kdysi trůnil malý plod, dokud ho kdosi neukradl. Kdo stojí za realistickým zobrazením, když v roce 1760 lékaři o takové úrovni anatomie ani netušili? Jak ve skutečnosti vznikly tyto anatomické „mašiny“ zednářského prince, kterého podezřívali z temné magie?

Mistr sochař či alchymista?
Záhadou byla i socha zahaleného Krista. Ten leží na mramorovém podstavci zakrytý plátnem. Na první pohled je však socha tak dokonalá, až budí dojem, že na Kristu opravdu spočívá obyčejná plachta. Precizně opracovaný mramor dlouhá léta motal vědcům hlavy a panoval mezi nimi dokonce názor o speciální substanci. Ta měla zpevnit či dokonce „alchymisticky“ přeměnit látku na mramor, aby se zachovaly požadované detaily.

Fotogalerie: