Neviditelný útok z paralelního světa?
V roce 1951 se v hlavním městě Filipín odehrál velmi zvláštní fenomén, který není dodnes vysvětlen. Očití svědci viděli a zažili to, co se odehrává jen na filmových plátnech a nikoho by ani ve snu nenapadlo, že něco podobného může existovat i v reálném světě.
Na osmnáctiletou dívku zaútočilo něco neviditelné a svědci byli vůči tomuto útočníkovi zcela bezmocní. Co se vlastně odehrálo? Neviditelný útočník. Celá událost, o níž se v 50. letech minulého století hodně napsalo, a dokonce o tomto fenoménu vyšla i kniha, se stala 10. května v roce 1951 v ulicích Manily, kde na osmnáctiletou Clarity Villanuevovú zaútočil agresivní a neviditelný útočník. Kolem dívky, která se s hlasitým křikem převalovala na ulici, stálo několik místních obyvatel kteří se jen bezmocně dívali na fenomén, který nikdy předtím neviděli. Na dívku něco útočilo, ale nikdo nevěděl kdo nebo co. Viditelné byly jen stopy zubů na jejím těle, které stále přibývaly. Když se k hloučku lidí dostavila policejní hlídka, policisté si mysleli, že dívka je opilá a dělá jen výtržnosti. Policisté ji proto odvedli na policejní stanici, kde ji zavřeli do cely aby vystřízlivěla. Jakmile za ní zavřely dveře, začalo dívka hystericky křičet a prosit policisty aby jí pomohly před útočníkem, který ji kouše. Policisté si mysleli, že dívka se zraňuje sama a tak ji z cely vyvedli, aby jí v tom zabránili. Dokud ji však policisté pevně držely, na Claritin krku, rukou a ramenou se objevovaly velmi zřetelné pokousání.
Kousnutí byly šedomodré, a byly na nich vidět i sliny, které odporně zapáchaly. Policisté dostali strach a proto zavolali nejvyššího šéfa Manilské policie. Útoky pokračují. Šéf Manilské policie zavolal ke Clara Villanuevové policejního lékaře Mariana Laru, a k neobvyklému případu zavolali i manilského starosty Arsenal Lacson. Přesto, že šéf policie i starosta města uznaly, že pokousání si nemohla udělat sama, policejní lékař konstatoval, že dívka trpí epilepsií, a rány si způsobila sama. Druhý den měla být Clarita předvedena před soud kvůli výtržnostem v ulicích Manily. Když ji však dva policisté měli k soudu odvést, zase z ničeho nic začala hystericky křičet. Před očima obou policistů, jednoho reportéra a doktora Laru bylo opět vidět na těle dívky kousnutí, která se postupně objevovaly. Celý neviditelný útok trval asi pět minut a poté Clarita od bolesti omdlela. I doktor Lara, který si v předchozí večer myslel, že rány si Clarita způsobila sama při epileptickém záchvatu, musel uznat, že se mýlil. O nevysvětlitelné události proto informoval starosty i místního arcibiskupa. Dívka byla poté převezena do vězeňské nemocnice, ale i během převozu na ni opět zaútočila neznámá neviditelná bestie. Svědky útoku byl opět doktor Lara, řidič sanitky, ale i starosta který šel s nimi. Nikdo si neuměl vysvětlit, kdo může na Clarity útočit a všichni dostali z tohoto neznámého fenoménu velký strach.
Když však dorazili do nemocnice, útoky na Clarity náhle přestali a od té doby se už nikdy neopakovaly. Manilské fenomén byl vyšetřován mnoha odborníky, ale nikdo nedokázal vysvětlit, co kousnutí způsobilo. Někteří si mysleli, že to byl útok poltergeista (hlučného ducha), jiní se domnívají, že to byl možná útok nějaké jiné formy života z paralelního světa, o kterém se už i mezi vědci stále častěji mluví. Jaký útočník se však za kousnutím skrýval, neumí s určitostí říci nikdo. Zůstaly jen otázky bez odpovědí.
