Pátrání po Noemově arše: Hledá se již stovky let
Příběh o Noemově arše zná v našich končinách prakticky každý. Ale zatímco většina lidí ho považuje za výmysl, najdou se i tací, kteří věří, že obrovská loď s Noemovo rodinou a zvířaty opravdu existovala. I proto už staletí probíhají pokusy o nalezení archy. Pokud by byl některý z nich úspěšný, okamžitě by se stal nejvýznamnějším archeologickým nálezem v dějinách.
V knize Genesis se píše: „A v sedmém měsíci, na sedmnáctý den měsíce koráb zastavil na vrchu Ararat“. Problém spočívá v tom, že tento arménský kopec dostal své nynější jméno až někdy v 10. století. A tak začalo bádání, dobrodružné výpravy i odvážné expedice.
Legenda z 12. století říká, že archu už tehdy objevili, rozebrali a dřevo se použilo na výstavbu mešity. O sto let později zase Marco Polo psal, že loď stále existuje a nachází se na kopci někde v Arménském království. Nikdy ji však nenavštívil.
Z novějších dob pochází například příběh jistého George Hagopiana. Ten tvrdil, že v roce 1908 ještě jako dítě navštívil po strýce boku místo, kde archa kdysi ztroskotala. Mluvil o tom, jak chodil po lodi, když vtom jeho strýc několikrát vystřelil z pistole přímo do plavidla a kulky se od něj jen neškodně odrazily, jakoby archu postavili z kamene. Po návratu do rodné vesnice George zjistil, že někteří jeho kamarádi už archu navštívili, jen se mu o tom zapomněli zmínit. Dospělý George si ale nepamatoval místo, které se strýcem navštívil a je dost možné, že si celý příběh jen vymyslel.
V roce 1916 měl archu vidět poručík Roskovickij z Ruských císařských vzdušných sil když letěl nad Araratem. Zmínil se o tom, co viděl, a Rusové provedli nad oblastí několik dalších průzkumných letů a dokonce měli loď i přímo navštívit. Zápisy o tom, co zjistili, se však během následujících revolučních let ztratily. Teprve v roce 1939 se Roskovickij v krátkém rozhovoru zmínil, že archa měla velké místnosti a malé klece.
V roce 1959 pro změnu Turci prohlásili, že posádky jejich letadel viděli na hoře Ararat obrysy obrovského plavidla. V roce 2006 se pro změnu archa „našla“ v Íránu a o čtyři roky později zase v Turecku. V podstatě neexistuje expedice, která by netvrdila, že našla ostatky tohoto bájného plavidla. Ve skutečnosti se ale nic podobného na 100 procent nepotvrdilo a pátrání pokračuje.
Příběhy o potopě existují v mnoha kulturách. Babyloňané, starověcí Řekové i Římané či Keltové: ti všichni považovali potopu obrovských rozměrů za skutečnou. Je proto na pováženou, zda k podobné události skutečně nedošlo. Ne sice v takovém rozsahu, jaký se popisuje v Bibli, ale některé významné regiony mohly opravdu postihnout záplavy, které způsobily takové škody, až se dostaly do lidové slovesnosti a později do legend. A ty přetrvaly až do dnešních dob.
