Poslední rozloučení

Když mi bylo 12 let, zjistily mojí mamince rakovinu. Byla v nemocnici už několik dlouhých měsíců a se dvěma staršími bratry jsme si zvykli že žijeme s tátou. Jednou večer jsme s bratry zaslechly zřetelné bouchání na okno a tak jsme se podívali ven. Nikoho jsme však neviděli. Obešli jsme celý dům dokola ale nikde nikoho. Bouchání se toho večera opakovalo ještě jednou. Tentokrát ho slyšel i táta. Znovu jsme obcházeli dům, ale opět jsme nikoho nenašli. Jen doma na poličce se soškami, které máma sbírala jsme našli jednu z nich rozbitou. Ráno byla ještě v pořádku a nikdo z rodiny nezaznamenal, že by přes den spadla. V noci se mi o mamince zdálo. Odváželi ji někam autem a ona mi ze zadního okýnka mávala. Druhý den jsme se v nemocnici dozvěděli, že předchozího večera zemřela. Dodnes nevíme, kdo nám tenkrát klepal na okno, ale myslíme si že to byla ona, že se s námi chtěla rozloučit. Podivuhodné je, že od té doby prakticky nemusíme utírat na poličce s máminými soškami prach. Prostě ho tam asi utírá někdo jiný…