Psychiatrická klinika Willowbrook: Mohly být podmínky v ní ještě horší?
Celých 40 let fungovala psychiatrická klinika Willowbrook jako místo, kde měli léčit mentálně narušené děti i dospělé. Podmínky pacientů tu však byly opravdu strašné. Až odhalení ze strany médií vzbudily veřejný zájem o tuto instituci, která byla přeplněná a neměla dostatek pracovníků. Navíc se za její zdmi děly děsivé věci, kromě jiných i experimenty s hepatitidou.
Pokusy se žloutenkou
Doktor Saul Krugman byl člověkem, který v rámci medicínských pokusů neváhal překonávat jakékoliv morální zábrany. Psychicky nemocné pacienty například infikoval virem hepatitidy, jen aby pak mohl testovat potenciálně účinné léky.
Možná si namlouval, že to dělá pro větší dobro, nic to však nemění na faktu, že pacienty Willowbrook v podstatě zneužíval.
Stísněné podmínky
Kapacita kliniky se poměrně naplnila. Zařízení určené pro čtyři tisíce pacientů již v 60-tých letech minulého století ubytovávalo přes šest tisíc lidí. Žili ve stísněných podmínkách. Postele se nacházely jen 30 centimetrů od sebe, počet toalet byl prudce nedostatečný. Problémové pacienty dokonce zavírali do klecí, kde je nechávali i několik dní ve vlastních výkalech.
Ošetřovatelé bez prověrek
Kdo chce dnes pracovat v psychiatrické klinice, musí počítat s tím, že podstoupí různé druhy psychologických testů a komise posoudí i jeho soukromý život. Kdysi tomu tak nebylo. Do Willowbrook brali kohokoliv, ošetřovatelů nebylo nikdy dost. Nikdo se neptal, zda dotyčný vůbec může pracovat s dětmi a psychicky nemocnými lidmi. Běžně tu tak docházelo k psychickému, fyzickému i sexuálnímu zneužívání pacientů.
Zbytečná úmrtí
Mnozí pacienti na klinice zemřeli přesto, že jejich úmrtím se dalo jednoduše zabránit. Občas se dokonce stalo, že se někteří zadusili při pojídání, běžně však docházelo k úmrtím na chřipku či spalničky.
Zájem médií
Kliniku otevřeli v roce 1947 a až o 18 let později se o ni začali zajímat i politici a média. Senátor Robert Kennedy v roce 1965 uvedl: „Lidé tu žijí ve špíně, z oblečení jim zbývají jen potrhané hadry, pokoje jsou nepohodlné a o nic lépší než klece, do nichž v zoologických zahradách zavíráme zvířata.“ Zvedl tak povědomí o podmínkách v psychiatrických nemocnicích, Willowbrook však nadále fungoval jako předtím.
V roce 1972 se však v televizi objevila reportáž investigativního novináře Geralda Rivery. Pojednávala o hrubém zneužívání dospělých i dětí, nevyhýbala se ani znásilňování. Po jejím zveřejnění se konečně začaly ozývat příbuzní pacientů, sepisovali se žaloby, tlačilo na soudy. Utrpení pacientů Willowbrook se tak přetavilo alespoň do nové legislativy, která mnohem účinněji stanovovala podmínky, v jakých mají lidé v podobných ústavech žít.
Samotný Willowbrook, který byl kdysi největší psychiatrickou léčebnou v USA, zavřeli v roce 1987. Dnes je velká část komplexu součástí kolejí Univerzity na Staten Islandu, za jeho zdmi bychom však rozhodně bydlet nechtěli.
