Sen je poslem smrti – a děti to cítí

Smrt a sen jsou neodlučně spojeny. Ve snovém nevědomí se nejvíce blížíme poklidu smrti. A možná býváme propojeni s něčím, co přesahuje vědomou skutečnost tak děsivě, že si to po probuzení raději nepamatujeme.

Ovšem děti spí jinak: mají spánek trhanější, méně hluboký a hlavně nepřevrstvený mnoha zkušenostmi, jak svět funguje a jak by měl správně vypadat. Leckdy proto vidí neobvyklé věci daleko jasněji než my dospělí.

Následující příběhy se opravdu staly. Jejich aktéry nejsou žádní snílkové, ale skuteční lidé, stojící oběma nohama pevně na zemi, kteří si dodnes neumějí vysvětlit, co se vlastně stalo. Dotek tajemna je ovšem hodně změnil a dnes už si připouštějí, že existují věci mezi nebem a zemí.

Příběh Manky: Bratr je mrtvý!

Prababička Anežka se narodila ještě za dob Rakouska-Uherska. Její bratři patřili ke „ztracené“ generaci, která měla tu smůlu, že bojovala v obou světových válkách a nakonec umírala v područí totalitního režimu. Tento příběh se vztahuje k dobám první světové války. Prababička se narodila jako nejmladší ze čtrnácti dětí. Nejlépe vycházela s bratrem Lojzíkem, který byl o pět let starší. Vyrůstali bok po boku a hodně k sobě přilnuli. Lojzík byl čiperný a veselý kluk, který neváhal se kvůli sestřičce Anežce poprat. Narukoval jako osmnáctiletý a vojna ho zanesla daleko na jih, k italské řece Piavě…

Jedné červnové noci roku 1918 se prababička, tehdy třináctiletá s křikem a pláčem probudila ze sna. „Lojzík je mrtvý!“ opakovala s neotřesitelnou jistotou. „Střelili ho do boku!“ Všichni ji utěšovali, že to byl jen zlý sen, konec války už je přece na dohled… Anežka ale nebyla k utišení. Tři týdny nato přišlo úřední psaní. Alois L. padl při plnění svých povinností. V krvavých bojích na Piavě ho zasáhl do boku šrapnel a on den nato svému zranění podlehl. Zemřel ke druhé hodině ranní, v době, kdy jeho sestru probudil onen strašný sen.

Příběh Lei: Teta umírala dva dny

Moje maminka měla už od školních lavic skvělou kamarádku Lídu, která v podstatě byla členem naší rodiny. Sama zůstala bezdětná, tak si to vynahrazovala na mně a na sestře. Odmalička jsme jí neřekly jinak než „teto“ a měly jsme ji moc rády. Když jsme se před několika lety dozvěděli, že má rakovinu tlustého střeva, byla to pro nás strašná rána. Pamatuji, když jsem ji naposledy viděla na jaře u nás na chalupě. To už asi tušila, že jí nezbývá moc času. Stála brzy ráno na terase a jen tak koukala na kvetoucí jabloň ve svahu. Teta Lída byla vždycky poděs, veselá a nespoutaná, ale tehdy měla v očích takový smutek, že jsem se raději po špičkách odkradla pryč a za rohem jsem to oplakala.

Přišel podzim a její stav se horšil. Maminka s tátou za ní jezdili každých čtrnáct dní. Častěji to nešlo, jejich bydliště dělilo 300 kilometrů. Potom se uprostřed týdne, v noci z úterý na středu, maminka probudila. „S tetou se děje něco moc zlého, slyším, jak mě volá!“ tvrdila. Do rána už sotva dospala a už v šest hodin tetě volala. Telefon však nikdo nebral. Nakonec se máma strachy bez sebe dovolala tetině sestře, která bydlela ve stejném městě. Ta slíbila, že se staví Lídu zkontrolovat. Maminka se ale celý den cítila strašně špatně. Volala tetě každou hodinu – nic. Volala její sestře, nikdo nezvedal telefon. Ve čtvrtek ráno už byla sbalená na cestu, když se ozval telefon. Lída umřela. Její sestra to právě zjistila. Ve středu měla ještě nějaké vyřizování, a tak si zašla na kontrolu až druhý den… Teta Lída ležela v předsíni kousek od telefonu, ke kterému už neměla sílu se doplazit. Umírala na podlaze vlastního bytu dlouhé dva dny. Moje maminka si to dodnes neodpustila.