Všechno začalo roku 1949 kdy se geolog Vadim Kolpakov vydal do Patomské vysočiny na rozmezí Jakutské a Irkutské oblasti Sibiře. Byl jedním z pěšáků obrovské armády odborníků, jejichž cílem bylo vytvoření geologické mapy SSSR, která by otevřela cestu k důležitým surovinám. Kraj bohatý na zlato sliboval cenné objevy, ve skutečnosti však výprava přinesla jen jeden, s nímž si však dodnes nikdo neví rady.
Domorodí Jakuti vědci vyprávěli, že v Javaldinské dolině asi 50 kilometrů severozápadně od osady Perevoz se nachází podivný útvar, kterému říkají Hnízdo ohnivého orla. Současně ho ale varovali, že pro smrtelníky není dobré to místo navštěvovat Když Kolpakov na lokalitu dorazil, nestačil se divit. „Můj první pocit byl, že jsem se asi zbláznil,“ prohlásil později. Dokonce se chvíli domníval, že nešťastným řízením osudu narazil na pracovní tábor NKVD budující n?jaký tajný objekt. Ale v této oblasti žádné lágry nebyly. „Pak mě napadlo, že je to archeologický objekt zanechaný neznámou civilizací.“ Bližší pohled pak p?inesl další p?ekvapení. Měl před sebou nefalšovanou malou sopku – jenže trčící ze svahu hory, která už na první pohled nemá se sope?nou ?inností vůbec nic společného.
Hnízdo ohnivého orla je dnes známé jako kráter Patom. Jeho eliptický kužel ční do výše asi 20 metrů, tedy nic moc. Jenže zatímco okolní svahy jsou hustě zalesněné, jeho téměř geometricky pravidelné tvary nepokrývá žádná vegetace, takže je už z dálky velmi nápadný. Vnější půdorys valu měří 220 x 140 metrů a osa této elipsy má severozápadní orientaci – ovšem spíš proto, že materiál vyhřezlý z nitra hory se usazoval na poměrně příkrém svahu. Horní hrana kráteru už se víc blíží kruhu a má průměr okolo 80 metrů. Ze středu kráteru se zdvihá pravidelný kupolovitý vrcholek vysoký asi 6 metrů s průměrem 36 metrů. Na něm – na rozdíl od podobných centrálních vyvýšenin v jiných sopkách – už žádný jícen není.
Patom vypadá jako parazitní postranní kráter, jaké se často vytvářejí na svazích velkých sopek. Zdálo by se tedy, že navzdory své nápadnosti nepředstavuje žádnou záhadu: prostě si tudy v době geologicky velmi nedávné prorazil cestu na světlo malý proud magmatu. Potíž je v tom, že široko daleko není jediná sopka, ze které by mohl pocházet. Krajinu pokrývají staré usazené horniny, většinou vápence prekambrického stáří, navíc jde o oblast bez velkých tektonických zlomů, která je už miliony let stabilní.
Dokonce ani sám kráter netvoří nic, co by byť vzdáleně připomínalo vyvřeliny. Není tu ani stopy po lávě a sopečném popelu, bez kterých se neobejde žádná poctivá sopka. Vlastně jde jen o velkou krtinu navršenou ze stejných usazených hornin, jaké tvoří všechny okolní kopce. Koncem 40. let si ale v SSSR na záhady nikdo moc nepotrpěl. Režim žádal hlavně uran, naftu a rudy. Nic z toho v okolí divného kráteru zjevně nebylo, a tak Kolpakov táhl dál. Pokoušel se sice vzbudit zájem nadřízených, ale efekt byl přesně opačný: „Moji šéfové mi důrazně doporučili nepublikovat o kráteru nic v tisku, “ řekl o více než čtvrt století později redaktorům Komsomolské pravdy.
Částice umělého původu?
Ani 60. léta nebyla v SSSR žádný med, oproti Stalinově éře to však vypadalo na dramatický obrat k lepšímu. Mezi mladými vědci inspirovanými sci-fi literaturou rostl zájem o tunguzský meteorit i jiné záhady. Skupina nadšenců z několika sibiřských výzkumných ústavů tehdy zorganizovala neformální a podle tehdejších měřítek v podstatě téměř ilegální expedici KSE (Kompleksnaja samodějatělnaja expedicija) s cílem prozkoumat Patomský kráter. Činili tak především v naději, že přitom přispějí k rozluštění tunguzské záhady.
Roku 1963 připlulo 13 účastníků výpravy parníkem do Bodajba, odtud přeletěli pitoreskním dvojplošníkem An-2 do Perevozu a posledních 5O kilometrů ušli pěšky, zatímco náklad jim nesli koně. Účastníci prohledávali terén, pátrali po velkých úlomcích předpokládaného meteoritu, promývali půdu, aby získali frakci mimozemského původu a prováděli chemické rozbory. A výsledky byly i tady podivné – i když jinak než v místech tunguzské události.
Podle pozdějších vzpomínek účastníků výpravy jejich analýzy zjistily v okolí kráteru neobvykle vysoký podíl hořčíku – místy až pětkrát vyšší než je běžné. Jeho původ se nepodařilo objasnit. Bylo tu také mnoho magnetitu, což je kysličník železa pozemského původu. V jednom ze vzorků se prý nacházely mikroskopické úlomky silně magnetických železných částic, které působily dojmem umělého původu, v jiném jakési kovové kapky podobné zbytkům po sváření elektrickým proudem, v dalším kovové kuličky. Po skončení expedice byly vzorky rozeslány několika institucím – a tam se ztratily.
„Chápejte, nás zajímalo hlavně, jestli Patom nějak nesouvisí s tunguzským meteoritem,“ řekl roku 2006 reportérům Komsomolské pravdy Lev Oščepkov, jeden z účastníků výpravy. „Neměli jsme státní podporu a naše prostředky byly velmi omezené. Když se nám začalo zdát, že kráter nemá s tunguzským případem nic společného, prostě vypadl ze sféry našich zájmů.“
Členové výpravy měli pro své závěry mnoho dobrých důvodů. I když kráter a jeho široké okolí prochodili s vojenskými minohledačkami účinnými do hloubky tří metrů, nenašli jediný kus meteorického železa. Podle jejich vzpomínek sice tehdy bylo v okolí dost poškozených stromů a některé měly v ranách zarostlé i kusy kamenů, šlo však o běžné místní horniny. A výsledky analýz nedávaly žádný jasný obraz.
„Bohužel se nepodařilo prokázat ani meteorickou, ani vulkanickou hypotézu vzniku kráteru Patom,“ praví závěry expedice KSE-1964.
Prokleté místo
Pak bylo zase dlouho ticho. Roku 1993 ale časopis Zemlja i Vselennaja uveřejnil článek A. Portnova, podle kterého se na Patomské plošině může nacházet stopa související s tunguzským meteoritem. Zájem začal znovu ožívat a roku 2005 k podivnému místu zorganizova výpravy vědců a novinářů ruský deník Komsomolská pravda. Nepodařilo se při nich sice potvrdit skoro žádný z objevů výpravy KS-1964, ale místo toho účastníci narazili na ještě větší tajemství.
Navzdory teoriím, podle kterých mohla mít špatnou pověst místa u domorodců na svědomí radioaktivita, se ukázalo, že její úroveň je v kráteru naopak přibližně poloviční než v okolí. Přesto se pověsti svým způsobem naplnily: uprostřed práce náhle zemřel vedoucí výpravy geochemik Jevgenij Vorobjev. Pravděpodobně na selhání srdce, přesto si ale ostatní nemohli nevzpomenout na varování starých Jakutů.
Přímo na středovém vrcholku kráteru byl jeden, jehož stáří dosahovalo 71 let. Na vnějším okraji valu měly některé i více než 230 let. Nakonec se většina odborníků shodla na tom, že útvar je určitě starší než 250 let. Ale ne o moc, jak tomu dosvědčuje neporušený tvar, ostrá kráterová hrana, strmé svahy a minimální průnik života na jeho povrch.
Mládí kráteru potvrdilo i akustické měření. Zvukové vlny zaznamenaly sníženou hustotu horniny v hlubině – zjevně tam chybí skála, z níž se vytvořil val. Ani obrovská hmotnost kráterového kužele a okolních hornin ještě nedokázaly tuto kavernu vyplnit.
Stromy v okolí ale nevypovídají jen o stáří kráteru Jejich letokruhy současně naznačují, že někdy v polovině 19. století tu došlo k prudkému výkyvu životních podmínek. V čem ale spočíval, to se vědcům nepodařilo objasnit. Existují ale i jiné důkazy přetrvávající občasné aktivity na tomto místě: stromy zavalené kamením, drobné změny tvaru povrchu atd. Důvod však zatím zůstal neznámý.
Členové expedice se také snažili vyzpovídat piloty vrtulníků, kteří oblastí již dříve museli nejednou prolétat. Ti se ale pod sebe zřejmě moc nedívají, protože ani jeden z nich rozměrný a mimořádně nápadný objekt na zemi nezaznamenal. Zajímavé přitom je, že teprve z velké výšky kráter opravdu připomíná gigantické orlí hnízdo, jak o něm mluví jakutské legendy.
„Nechápu, jak mohli být piloti vrtulníků tak slepí,“ vypráví jeden z novinářů. „Když jsme se vznesli asi kilometr nad tajgu, rýsoval se kráter zřetelně pod námi a ostře kontrastoval s okolím. Dojem ptačího hnízda ještě umocňuje středový vrcholek připomínající vejce.“
Nelze ovšem vyloučit, že slepota pilotů byl starý profesionální zvyk vzniklý jako důsledek prostého pudu sebezáchovy. Létali přece na Sibiří, zemí pracovních táborů, strategických zařízení a tajných objektů. Kdo moc vidí, moc ví – a to se v Rusku nikdy nevyplácelo.
Vědci také s překvapením zjistili, že ne všichni Jakuti se místu vyhýbali. Jen půl dne cesty od kráteru žila po několik generací domorodá rodina, která na kletbu ohnivého orla zřejmě moc nevěřila. Neměli to však lehké: už ze zakladatele rodu zůstaly krátce po příchodu do oblasti jen ohlodané kosti. Má se za to, že ho napadl medvěd – i navzdory tomu, že tyto šelmy se uprostřed léta, kdy je všude kolem dost potravy, lidem obloukem vyhýbají.
Ani tím smůla nekončila: z další generace zemřeli hned dva muži za ne příliš jasných okolností. Jednoho v tomto pustém kraji kdysi zabil výstřelem do týla, druhý se údajně zastřelil sám. Žádný stařešina rodu neskončil přirozenou smrtí. Tak to aspoň domorodci vyprávěli členům výpravy roku 2006. Zbytek rodiny se pak záhadně vytratil před příchodem druhé expedice roku 2006. Když vědci chtěli Jakutům předat drobné dárky, zjistili, že všichni jsou pryč – jen jejich věci se v divokém nepořádku válí po okolní tajze…
„Je tam meteorit nebo kosmický koráb…“
Největší záhadu ale přineslo magnetometrické proměřování kráteru. Vědci ho prováděli pomocí protonového magnetometru, přičemž bylo nutné se sondou přístroje popocházet po deseti metrech po svazích, v kráteru, na jeho centrálním vrcholku i v širším okolí. Co zastávka, to měření, zápis, několik kroků na další měřící bod, a tak pořád dokola po celý jeden den – ale výsledky stály za to. Ukázalo se, že pod obřím krtincem v hloubce 100 až 300 metrů leží velký předmět z feromagnetického materiálu, což může být železo, nikl, kobalt nebo slitiny těchto a jiných kovů. Většina odhadů hloubky se pohybuje okolo 150 metrů. V oblasti s téměř nulovým výskytem železných rud se záhadné těleso projevovalo obzvlášť výrazně; přístroje na něj reagovaly nejen v kráteru, ale i v okolí dvakrát převyšujícím jeho průměr.
„Nevím, jestli to je meteorit nebo kosmický koráb, ale něco tam určitě je,“ prohlásil mineralog Aleksandr Dimitrijev z Irkutské státní technické univerzity. „Myslím, že máme co do činění s meteoritem – ale s meteoritem, jaký věda zatím nezná. Musel by být extrémně odolný, aby zůstal vcelku i po strašlivém nárazu do země a pak ještě neporušený pronikl do tak velké hloubky.“
Pozdější detailní měření naznačila, že záhadný předmět je s největší pravděpodobností válcovitého tvaru o délce 6 až 16 metrů a průměru kolem 3 metrů. Výsledky by bylo možné interpretovat i jako přítomnost dvou kovových disků nad sebou, což se ale většině vědců jeví jako nepravděpodobné.
Igor Jermolajev z Institutu mechaniky MGUZ pak zkoušel simulovat dopad válcovitého tělesa těchto proporcí do sypkého materiálu provedené. Výsledky vědcům vyrazily dech. Když takový projektil narazil velkou rychlostí do silné vrstvy písku nebo kamenné drti, skutečně vytvořil útvar nápadně podobný Patomskému kráteru. Nechyběl ani typicky tvarovaný středový vrcholek – vejce v Hnízdě ohnivého orla. Přitom se potvrdila domněnka, kterou mnozí účastníci expedic vyslovili už před tím: nedošlo tu k žádné explozi. Tvar kráteru je vytvořen čistě jen mimořádně rychlým průnikem extrémně tvrdého a soudržného tělesa do horniny.
Představa, že jen 150 metrů kamene dělí badatele od záhadného objektu neuvěřitelné tvrdosti, exotického meteoritu nebo dokonce nějaké mimozemské technologie, je nesmírně vzrušující. Zatím ale těch několik desítek metrů představuje prakticky nepřekonatelnou překážku. Experti odhadli cenu vrtu na 1000 až 1300 dolarů za metr, k tomu je ještě nutné připočítat odlehlost místa, nepříznivé podmínky po velkou část roku a další nepříznivé okolnosti. Přitom samotný průnik vrtné korunky k tělesu, z něhož pro jeho tvrdost zřejmě nepůjde odebrat vzorky, vůbec nic neřeší.
