Věřím v posmrtný život, můj mrtvý kluk se mnou mluvil

Když se její kluk zabil, trápila se. To se však změnilo po jednom náhodném setkání a od té doby ví, že na ni někdo dává pozor.

V květnu před třemi roky dnes dvacetiletá Míša seděla doma a čekala, až ji vyzvedne její přítel. Ten měl ale neuvěřitelně velké zpoždění a Míša už byla pěkně naštvaná. Měli lístky do kina a už bylo jasné, že to nestihnou včas. „Zazvonil mi mobil a tam neznámé číslo. Zvedla jsem to a byl to táta Romana, tak se můj kluk jmenoval. Když se představil, byla jsem na něj pěkně nepříjemná, protože jsem si myslela, že Roman mě zazdil a táta ho má jen omluvit,“ vzpomíná dívka. Jenomže to, co se dozvěděla, jí vyrazilo dech. „Řekl mi, že měl Roman nehodu na skútru, převezli ho v kritickém stavu do nemocnice, ale lékaři už mu nedokázali pomoci,“ vybavuje si Míša. Z následujících dní si moc nepamatuje, hodně brečela, až jí nakonec máma dala prášky na uklidnění. Ty brala až do pohřbu, kde se ale stejně zhroutila, vždyť Roman byl její první kluk a chodili spolu přes dva roky.

„Následující týdny jsem byla jako omámená. Dělala jsem vše, co je k životu potřeba, ale nic z toho jsem vlastně nevnímala. Myšlenkami jsem byla pořád s Romanem a taky jsem často plakala. Spala jsem s jeho tričkem, které u mě doma měl, pořá dokola si listovala v jeho oblíbené knížce a poslouchala jeho oblíbenou muziku, až jsem obojí uměla nazpaměť,“ popisuje Míša měsíce, které pro ni nebyly vůbec jednoduché.

Ale truchlit nejde věčně, i když šlo o opravdu velkou lásku. Pomalu, ale jistě se Míša vracela k životu a hodně jí v tom pomohla rodina a kamarádky, které stály při ní. A Míša zase pomalu začala chodit mezi lidi a pak už se dokázala při vzpomínce na Romana nerozbrečet.

„Jednou jsem vyrazila do obchoďáku, kde mne oslovila úplně cizí paní. A hned na mne vybafla, zda věřím na život po smrti. Už nevím, co jsem jí odpověděla, ale vzpomněla jsem si zase na Romana a okamžitě se rozbrečela.“ Ta paní ji hned začala uklidňovat a říkat takové ty obvyklé věci. „Jenomže pak řekla něco, co mne zarazilo. Řekla totiž, že život po smrti existuje a ona se mnou nemluví náhodou.“

Míša pak s paní šla na kávu. Říkala si, že je to stará, bláznivá baba, která se nudí, a tak si vymýšlí historky, ale na druhou stranu se jí paní něčím zamlouvala. „Paní se představila jako Miriam a vysvětlila mi, že je médium – tedy osoba, která umožňuje spojení s duší toho, kdo již není mezi živými. Zasmála se, když mi vyprávěla, že se s ní duchové někdy spojí na těch nejdivnějších místech, prý ale nikdy nebyla požádána o kontakt v obchoďáku,“ vybavuje si Míša. Pořád pochybovala, zda si z ní Miriam nedělá legraci – přece jen lidí, kterým někdo umřel, je strašně moc. „Jenomže ta paní to na mě poznala a říká, třešničko, přece nikam neutečeš. Bylo to, jako kdyby do mě uhodil blesk, okamžitě jsem se zarazila a jenom na ni nechápavě koukala. Cože? Třešničko mi říkal jenom Roman a bylo to naše malé tajemství. Říkal mi tak podle stromu, pod kterým jsme se poprvé políbili,“ Míša Miriam zírala s otevřenou pusou.

Ale ta pro ni měla zprávu. „Řekla mi, že s ní byl chlapec jménem Roman, který zemřel před sedmi měsíci po dopravní nehodě. Srdce se mi splašilo, v krku se mi zase udělal knedlík a po tváři mi tekly slzy. Roman mi po ní vzkázal, že už se mám přestat trápit. Že je mu dobře, chybím mu, ale tam, kde je, je šťastný, a proto mám být šťastná i já. Řekl, že mám před sebou pěkný život a musím ho začít žít,“ popisuje Míša neuvěřitelný zážitek. Pomocí Miriam si pak s Romanem ještě chvíli povídala a na několik věcí se ho zeptala.

„Na konci rozhovoru vypadalal Miriam dost vyčerpaně. Povídala, že to někdy vyžaduje dost úsilí, aby spojení s duchem udržela. Poděkovala jsem jí a odešla domů,“ vypráví Míša zážitek, který jí pomohl se se vším vyrovnat. S tím, co prožila, se svěřila i Romanovým rodičům, ale ti ji odmítli. Řekli, že na duchy nevěří a že je Míša nemá trápit ještě víc. A přestože jí nevěřili, Míša zašla za Miriam ještě jednou. „Vlastně jsem se šla skutečně rozloučit a říct mu, že na něj nikdy nezapomenu. On mi řekl, že na mne dohlídne, aby se mi už nikdy nic tak hrozného nestalo, ale že mám žít dál. Nechtěla jsem, ale nakonec jsem usoudila, že má pravdu, vždyť mám před sebou celý život,“ uzavřela Míša, která už rok chodí s jiným klukem. Přesto na Romana často myslí, a když je jí smutno, vzpomene si, že on stále někde je. I když v jiném světě, nebo jak tomu chcete říkat.