Přinášíme vám druhou část článku o téměř zapomenutých genocidách.
Bangladéšská genocida: tři miliony úmrtí
V roce 1971 byla Dháka hlavním městem východního Pákistánu, ale provincii v té době vládl Západní Pákistán. Bengálská populace ve východním Pákistánu tvořila většinu, ale trpěla pod politickým a ekonomickým vykořisťováním ze strany Západu, proto se snažila o nezávislost. Napětí vzplanulo, když Západní Pákistán ignoroval zvolení šejka Mujibura Rahmana, vůdce separatistické strany Liga Awami, premiérem východního Pákistánu. Od března do prosince 1971 probíhalo mezi Bengálci, Pákistánci a Indy ve východním Pákistánu rozsáhlé vojenské násilí. Konflikt si vyžádal nejméně 300 tisíc obětí, totální genocida však teprve měla přijít. A pravda vyšla najevo později, když si světoví pozorovatelé uvědomili, co se během sporu stalo nevinným civilistům. Koncem roku 1971 americký generální konzul v Dháce Archer Blood obvinil vojáky Západního Pákistánu ze „systematického odstraňování“ bengálského hnutí za nezávislost. Tvrdil, že západopakistánští vojáci vraždili Bengálce po tisících. Americký prezident Richard Nixon jeho vyjádření v té době zcela ignoroval. Důvod byl ten, že považoval Západní Pákistán za důležitého amerického spojence ve studené válce. Zvěrstva však byla příliš velká na to, aby se dala zamést pod koberec. K zastrašování a ponížení bengálských žen sloužilo hromadné znásilňování, muže vraždili po tisících. V rok trvajícím konfliktu zahynulo více než tři miliony Bengálců. Genocida definitivně skončila 16. prosince 1971, kdy se pákistánské jednotky vzdaly invazním indickým silám. Konflikt měl hluboký dopad na bengálské obyvatelstvo, umožnily však i vznik vlastního svobodného státu – Bangladéše – a formoval běh dějin jižní Asie na další desetiletí.
Navštivte také:
VIDEO: Otřesné genocidy, na které se téměř zapomnělo (1. část)
Řecká genocida: 1,5 milionu úmrtí
Mnoho lidí ví o hrozné arménské genocidě na začátku 20. století, kdy vládci Osmanské říše zabili více než jeden milion lidí. Bohužel koncem roku 1910 byly terčem jejich útoků i řecké komunity v Traci. Genocida si vyžádala smrt téměř 1,5 milionu Řeků. Křesťané, podobně jako Arméni, čelili hněvu a nevýslovným zvěrstvům, která zahrnovala znásilňování, masové vraždy, pochody smrti, deportace a mučení. Osmanská říše unesla mnohé lidi a přiměla je konvertovat k islámu, další museli pracovat v pracovních táborech. Osmané zároveň neúnavně ničili křesťanské památky a kulturu. Hrůzy pokračovaly do začátku 20. let 20. století a zasáhly mnohé řecké komunity. Izmit, který leží přibližně 97 kilometrů od Istanbulu, se stal začátkem roku 1922 svědkem vraždy 12 tisíc lidí a vypálení přibližně 30 řeckých vesnic. Jedním z obzvlášť ohavných činů bylo vypálení Smyrny. Šlo o násilný útok, který ukončil řecko-tureckou válku a vyústil do smrti tisíců lidí, přičemž město zůstalo v ruinách. Genocida skončila Lausannskou smlouvou, která obsahovala povinnou výměnu obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. Odkaz smlouvy je kontroverzní a někteří historici jej označují za precedens pro násilné přesídlení obyvatelstva během 20. století.
Navštivte také:
Krvácející dům v Atlantě – dodnes nevyřešený případ
Čerkeská genocida: 1,5 milionu úmrtí
Uznávaný britský diplomat sir Francis Palgrave byl svědkem genocidy Čerkesů na začátku 19. století. O tragédii později napsal: „Jejich jediným zločinem bylo, že nebyli Rusy.“ Ruské síly během genocidy zlikvidovaly více než 90 procent čerkesského lidu, čímž se bohužel stala jednou z nejhorších v historii. Čerkeši obývali oblast Severního Kavkazu ve středním Rusku tisíce let, ale během rusko-čerkeské války se Ruská říše snažila posunout své hranice na jih do kavkazských hor. Rusko totiž chtělo získat větší přístup k Černému moři a byli ochotni udělat cokoli. K dosažení cíle proto použili genocidní taktiku – trávili jídlo a ničili domy, organizovali únosy, masové deportace a hromadné popravy. Dnes historici tvrdí, že Rusové zabili více než 1,5 milionu Čerkesů. Je smutné, že mnozí lidé na světě o této genocidě a jejích následcích nikdy neslyšeli. Čerkesskou diasporu dnes lze nalézt v Turecku, Rusku a širším světě a tito potomci si dobře pamatují, co se stalo jejich národu.
Kambodžská genocida: dva miliony úmrtí
Začátkem 70. let Kambodži zpustošila občanská válka. Militantní skupina Rudých Kmerů si podrobila venkov a plánovala zaútočit na hlavní město Phnom Penh. Pod vedením Pol Pota Červení Kmerové uspěli ve své invazi v roce 1975. Tehdy vyhlásili „Nultý rok“, což znamenalo začátek jejich radikální komunistické agendy, kdy plánovali vytvořit agrární utopii zničením veškeré stávající kultury. Chtěli přimět občany k tvrdé práci – každý, kdo nezvládal pracovat, čelil mučení a smrti. Intelektuálové zemřeli mezi prvními. Během několika let přišly o život až dva miliony lidí, což v té době představovalo více než pětinu obyvatel. Teroristická vláda Rudých Kmerů skončila v roce 1979, kdy Vietnam napadl Kambodžu. Pol Pot za své zločiny nikdy nečelil spravedlnosti, žil další dvě desetiletí a zemřel v exilu v roce 1998. Zvěrstva spáchaná Rudými Kmery během jejich čtyřleté vlády straší Kambodžu dodnes. Přeživší a jejich potomci nadále hledají spravedlnost. Odkaz Rudých Kmerů slouží jako trvalá připomínka důsledků nekontrolované moci a důležitosti ochrany lidských práv.
Navštivte také:
VIDEO: Příběhy z Antarktidy, které naženou husí kůži
Holodomor: pět milionů úmrtí
V letech 1932 až 1933 Sovětský svaz uskutečnil brutální kolektivizaci zemědělství na Ukrajině. Sověti zavedli komunistickou zemědělskou politiku, která vedla ke konfiskaci potravin a zákazu soukromého vlastnictví, což způsobilo katastrofální neúrodu a snížení produkce potravin. Hladomor způsobený člověkem si vyžádal životy přibližně 3,9 milionu Ukrajinců. Další 1 milion úmrtí nastal v jiných částech SSSR. Gareth Jones, velšský novinář, odhalil světu hrůzy hladomoru. Podával zprávy o lidech, kteří žili v naprostém zoufalství a museli konzumovat kůru, trávu, seno a dokonce i lidské maso. Západní novináři, včetně spisovatele Waltera Durantyho, který získal Pulitzerovu cenu, byli vůči zprávám o hladomoru skeptičtí. Rozhodli se věřit sovětským médiím, která vykreslovala kolektivizaci jako úspěch. Postupem času došlo k odhalení skutečného rozsahu nuceného hladomoru. Bohužel Gareth Jones po letech zaplatil za svou odvahu nejvyšší cenu: zavraždili ho během mise v Mongolsku. Dnes mnozí věří, že za jeho smrt nesou zodpovědnost Sověti. Hladomor zůstává bolestivou kapitolou ukrajinských dějin.