Genocida je jedním z nejstrašnějších činů, které lze spáchat. Zahrnuje systematické ničení etnické, rasové nebo náboženské skupiny, které zahrnuje masové zabíjení, mučení a jiné formy brutality. Na tyto genocidy se téměř zapomnělo.
Navštivte také:
Krvácející dům v Atlantě – dodnes nevyřešený případ
Konflikt na Šalamounových ostrovech: až tisíc mrtvých
I Šalomounovy ostrovy mají svou temnou historii, kterou poznamenaly občanské nepokoje, násilí a etnické konflikty. V roce 1998 začaly militantní skupiny z provincie Guadalcanal útočit na migranty, kteří přišli za prací z nedaleké provincie Malaita. Domorodci z Guadalcanalu je obvinili, že jim berou práci a půdu. Násilnosti přerostly do konfliktu, který trval několik let a jeho následkem bylo vysídlení desítek tisíc lidí a ztráty stovek životů. Některé záznamy tvrdí, že o život přišlo až tisíc Malaitů. Dalších 40 tisíc se vydalo na širé moře na malých člunech do nedalekého Bougainville v Papue-Nové Guineji. Násilí pohánělo základní napětí mezi těmito dvěma etnickými skupinami, které zhoršila migrace Malaitů. Konflikt nakonec vyřešil zásah Regionální pomocné mise na Šalamounových ostrovech (RAMSI) v roce 2003. Jizvy po genocidě však zůstávají čerstvé dodnes. Během konfliktu se obě strany dopustily mnoha zvěrstev, které zahrnovaly vraždy, znásilnění a mučení. Konflikt měl hluboký dopad na obyvatelstvo Šalamounových ostrovů, došlo k rozdělení rodin a zničení celých komunit.
Genocida Hererů a Namů: 80 tisíc úmrtí
K této tragické události v německé jihozápadní Africe došlo v roce 1904. Oblast, která je dnes známá jako Namibie, byla domovem hrdých Hererů a Namů. Jejich genocida byla důsledkem snahy Německa zničit je a zabrat jejich půdu. Konflikt totiž původně vznikl kvůli sporům o půdu a zdroje. Němečtí osadníci se snažili o rozšíření svého území a kontrolu nad regionem. Genocida začala bitvou u Waterbergu, kde byli lidé z kmene Hererů v obrovské přesile. Německé síly však použily brutální taktiku, jako například otravu vodních zdrojů a násilné umísťování lidí do koncentračních táborů, kde čelily lékařským experimentům a nuceným pracím. Genocida měla za následek smrt až 80 procent populace Hererů. Historici dnes udávají, že jich mohlo být až 80 tisíc. Zničující byly i následky genocidy. Hererové ztratili půdu a svůj tradiční způsob života. Němci kontrolovali region a dokonce rozšířili své území hlouběji do Namibie. Tato genocida je i dnes stále sporným tématem a německá vláda teprve nedávno uznala svou odpovědnost. Dokonce začaly proces nápravy, včetně formálního ospravedlnění a financování rozvojových projektů v Namibii. I dnes slouží genocida Hererů v roce 1904 jako ostrá připomínka ničivého vlivu kolonialismu.
Navštivte také:
VIDEO: Příběhy z Antarktidy, které naženou husí kůži
Kurdská genocida: 185 tisíc úmrtí
Kampaň Anfal, známá také jako kurdská genocida, byla série brutálních útoků, k nimž došlo v irácké oblasti Kurdistán v letech 1986 až 1989. Nařídila ji irácká vláda pod vedením Saddáma Husajna na potlačení hnutí za autonomii kurdského obyvatelstva. Kampaň začala útokem chemickými zbraněmi, který zabil stovky Kurdů. Bylo to poprvé, co vláda použila chemické zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu. Během několika následujících měsíců pokračovalo páchání násilí vůči Kurdům, které zahrnovaly bombové útoky, popravy a masové zabíjení. Anfal měla za následek smrt desítek tisíc Kurdů – odhady se pohybují od 50 tisíc až po téměř 185 tisíc obětí. Mnoho kurdských vesnic vyplenili, obyvatele zadrželi a popravili bez soudu. Mezinárodní společenství kampaň Anfal v průběhu let odsoudilo, přičemž mnohé země uvalily na Irák přísné sankce. Anfal je stále jedním z nejbrutálnějších násilných činů vůči kurdskému lidu a její vliv na komunitu přetrvává. Kurdové stále hledají větší autonomii a uznání své kulturní identity. Každý rok se také setkávají, aby si připomněli zvěrstva spáchaná během genocidy.
Mayská genocida: 200 tisíc úmrtí
Guatemalské pronásledování mayského lidu koncem 20. století často označují jako mayskou genocidu. Vládní kampaň na vyhlazení Mayů byla brutální a důkladná. Armáda používala různé taktiky ke zničení domorodých komunit a obzvlášť intenzivní to bylo v 80. letech, kdy vláda spustila operaci Sophie. Šlo o tajný plán na vyhlazení mayské populace v zemi, který zahrnoval zabití 200 tisíc původních obyvatel a vysídlení dalších 1,5 milionu. Mnozí uprchli do Mexika, kde žili roky v uprchlických táborech. Násilná taktika Guatemaly během genocidy byla obzvlášť ohavná. Ničili vesnice, zabíjeli dobytek, otrávili zdroje vody a znesvětili posvátné stavby. Guatemalská armáda jako formu terorizování využívala znásilňování, mučení a jiné formy násilí. Konflikt skončil až v roce 1996 po intervenci jiných zemí. Důsledky genocidy v Guatemale přetrvávají dodnes – zejména mezi mayskými komunitami. Úsilí postavit zodpovědné před soud je pomalé. Nedávno došlo k určitému vývoji ve stíhání osob zapojených do genocidy, ale mayští aktivisté žádají razantněji řešení k dosažení spravedlnosti.
Navštivte také:
VIDEO: TOP 5 filmů, o kterých se tvrdí, že jsou prokleté
Genocida ve Východním Timoru: 200 tisíc úmrtí
Východní Timor je malá ostrovní země v jihovýchodní Asii. Kdysi byla portugalskou kolonií – až do invaze Indonésie v roce 1975. Indonéská okupace trvala téměř 25 let a doprovázelo ji mnoho násilí a genocida. Vyžádala si smrt až 200 tisíc lidí, což byla zhruba jedna čtvrtina populace Východního Timoru. Indonéské síly používaly hladovění, dokonce otrávily jídlo a vodu napalmem a nebezpečnými chemikáliemi. Eskadry smrti popravily tisíce lidí. Vše proto, aby zaseli hrůzu a beznaděj mezi zastánce nezávislosti. V roce 1999, kdy 78 procent obyvatel hlasovalo pro nezávislost, se Indonésie stáhla z Východního Timoru. Organizace spojených národů se následně rychle zapojila, aby pomohla při obnově země. Spravedlnost za zvěrstva spáchaná během okupace však nastává pomalu. Indonéské generály nikdy nestíhali za zločiny proti lidskosti. V letech od nezávislosti ozbrojené skupiny nadále páchají násilí – ničí celé vesnice, přičemž celkově zavraždili nejméně dalších 1500 lidí. Navzdory výzvám, kterým Východní Timor čelí, země v posledních letech udělala pokrok. Dokonce se v roce 2002 stala členem OSN, v roce 2018 podepsala s Austrálií smlouvu o vyřešení sporu o námořní hranici.
