Voodoo

Je prudká bouře, liják bičuje zemi, klikaté blesky křižují oblohu a větve letitých stromů se s praskotem řítí k zemi. Všichni přítomní s napětím sledují starou kněžku, která se začíná zmítat v křečích, vyráží ze sebe posvátný nápěv a víří nad hlavou mačetou. Mění se v pozemské vtělení ducha jménem Ezili Dantor, kterému je třeba přinést náležitou oběť. Tou se stává zoufale chrochtající černý vepř, do jehož hrdla kněžka vráží ostrou mačetu. Kouřící krev tryská do nádoby, kterou si přítomní podávají dokola, a všichni pijí na znamení jednoty a odhodlání společně bojovat za svobodu. Jsme na Haiti 14. srpna 1791 a právě se koná rituál Bwa Kayiman, historicky nejvýznamnější obřad voodoo v dějinách. Začíná třináctiletý boj za osvobození od francouzské nadvlády, který vyvrcholí vyhlášením první černé republiky na světě. Proč je voodoo tak mocné?

Duchové míří do Ameriky

Voodoo rozhodně nemůžeme považovat pouze za čarodějnické rejdy posedlých temných kněží, jak se nám ho někdy snaží představovat filmové horory. Voodoo je plnohodnotné náboženství, které po celém světě vyznává přibližně 50 milionů lidí. Věřící pocházejí převážně z Haiti, kde se k voodoo hlásí 70 procent obyvatel, ale také z Brazílie, Trinidadu, Kuby či Jamajky. Své přívržence má i ve Spojených státech amerických, především v oblasti kolem New Orleans. Vychází z prastarých obřadů domorodých obyvatel západního pobřeží Afriky na území dnešního Beninu. Právě odtud jsou od 16. století masově dováženi otroci na nová americká území. S sebou si přivážejí i své náboženství, své vlastní duchy. Základ pozdějšího voodoo tak tvoří starý západoafrický kult zvaný vodun. V něm hrají hlavní roli Stvořitel Nana Baluku a jeho vnuci Vodunové, děti Slunce a Měsíce. Kromě bohů však zastávají důležitou úlohu i mrtví předkové, tedy duchové. Ostatně v domorodém jazyce Fon-Ewe slovo „vodun“ znamená „duch“. Původní náboženské cítění černého kontinentu se po příchodu do Nového světa prolíná nejen s indiánskými mýty a legendami především Taínů a Arawaků, ale také s učením křesťanské víry. Rodí se nový kult s novým jménem – voodoo.

Všechno jedna rodina

Přívrženci kultu voodoo na Haiti se vlastně vůbec nepovažují za vyznavače nějakého odlišného náboženství – jsou přece většinou příslušníky římskokatolické církve. Ve spojení křesťanství a voodoo nevidí především haitští venkované žádný problém. Také proto není výjimkou, když na oltáři při rituálu voodoo stojí vedle sebe ve vzácné jednotě podobizny křesťanských světců spolu s obrázky a soškami duchů. Narozdíl od pompézních a gigantických křesťanských katedrál vyznavačům voodoo postačí i improvizovaný oltář z kamenů a hlíny a chrámem se může stát i nevzhledná bouda z vlnitého plechu.

Vzkazy ze záhrobí

Haitská bohoslužba není nikterak jednoduchou záležitostí a trvá mnoho hodin, zpravidla až do rána příštího dne. Samotná příprava na ni trvá i několik dní, během nichž je třeba připravit oltář či rituálně uvařit příslušná jídla. Vlastní obřad začíná katolickými modlitbami a písněmi ve francouzštině, ale vzápětí se přechází do kreolštiny a do některého z původních afrických jazyků. Kněz se nejprve obrací ke všem svatým a poté také k hlavním duchům domu, v němž modlitba probíhá. Ti se oslovují v takzvané africké modlitbě zvané privé gine. Při zpěvu písní pak mezi přítomné přicházejí jednotliví duchové, vybírají si některé účastníky bohoslužby a promlouvají v transu jejich prostřednictvím.

Roucho v barvě krve

Většina rituálů voodoo se blíží původním africkým vzorům a klade důraz na mírné a pozitivní duchy. Věřící se oblékají do bílých oděvů a snad jen nezbytné zvířecí oběti v podobě slepic, koz či býků připomínají krvavé běsnění z hororových filmů. Jak si tedy kult voodoo vysloužil onu strašlivou pověst? Existuje totiž ještě jeden druh obřadů zvaných Petwo, při nichž tradiční zvyklosti poněkud ustupují temným magickým obřadům indiánských kmenů s krutějšími a nebezpečnějšími božstvy. Zde si kněží vybírají za oběti vepře a ceremoniální oděv je příznačně krvavě rudý. Dokáží ale šamani při těchto shromážděních opravdu provádět věci, pro které při vyslovení slova voodoo přechází mráz po zádech? Zdá se, že alespoň některé pověsti o schopnostech haitských čarodějů nelžou.

Kde se berou trhavé pohyby?

Existuje řada svědectví o schopnosti šamanů voodoo oživit mrtvé a vytvořit tak bytost mezi životem a smrtí – zombie. Na haitském venkově se o zombie tradují legendy a setkali se s nimi i západní cestovatelé, kterým se ale nikdy nepodařilo získat věrohodné důkazy o tom, že tyto bytosti oplývající nesmírnou silou opravdu vstaly z hrobů. Současní kněží voodoo se k něčemu takovému veřejně příliš nehlásí – oživování zombie totiž nepatří k činnostem běžného spořádaného kněze, ale je doménou černokněžníků neboli bokorů. Ti jsou údajně schopni oživit mrtvoly, které pak poslouchají jejich rozkazy, dokud se definitivně nerozpadnou. Zombie se stávají vítanou pracovní silou na plantážích a běžní Haiťané považují jejich existenci za samozřejmost. Jak sami říkají, nemají ze zombie strach; bojí se jen toho, že se jimi jednou sami stanou. Proč se ale oživlé mrtvoly přemisťují trhavými pohyby, nemají paměť ani lidské city a jejich duševní schopnosti jsou velice omezené? Je to údajně tím, že jim bokor odňal jejich mentální, astrální tělo a ponechal pouze tělo fyzické.

Zombie mimo zákon

Dokáží ale šamani voodoo opravdu oživovat mrtvoly? Leckteré informace nasvědčují tomu, že přinejmenším v některých případech se jedná spíše o rafinovaný podvod určený ke zvýšení prestiže černokněžníka. Ten si totiž své zombie pečlivě připravuje. Zvolená osoba obdrží přesně odměřenou dávku určitého jedu způsobujícího letargii a je pohřbena až do doby, kdy ji sám šaman vyprostí.

Šaman si pohrává s jedy

Jako kouzelný medikament se údajně používají semena durmanu, hovoří se také o tetrodotoxinu získávaném z japonských ryb fugu. Tento jed je 1200krát silnější než kyanid draselný a není proto divu, že šaman musí být v odměřování potřebného množství velice opatrný a zkušený. Jako zdroj tetrodotoxinu může posloužit i kůže ropuchy či čolka. Nepřipomíná to poněkud praktiky našich evropských čarodějnic při přípravě kouzelných lektvarů? Oficiální orgány na Haiti se snaží proti podobným praktikám bojovat. „Jako pokus o vraždu bude posuzováno použití prostředku, který, aniž by oběti způsobil smrt, vyvolává u ní stav krátkodobé či dlouhodobé letargie,“ píše se dokonce v paragrafu 249 trestního zákona Republiky Haiti.

Panenky z New Orleansu

A jak je to se slavnými panenkami? Opravdu patří k rituálu voodoo zapichování špendlíků do figurek symbolizujících oběť čarodějovy kletby? Právě to se totiž stalo v povědomí lidí nejtypičtější součástí kultu. Na Haiti z této proslulosti těží prodavači suvenýrů a panenkami nejrůznějších tvarů a barev s nezbytnou visačkou „voodoo doll“ (panenka voodoo – pozn. red.) místní obchůdky přímo přetékají. Ve skutečnosti ale běžné haitské náboženské rituály panenek příliš nevyužívají. Jsou spíše výsadou neworleanské odnože voodoo zvané hoodoo, která však odvozuje svůj původ ze středoafrické oblasti a je také více ovlivněna indiánskými tradicemi. Tento způsob magického působení ovšem není výmyslem zdejších kněží – už v pravěku lidé modelovali z hlíny figurky lidí či zvířat a pak je propichovali dřívky, aby přivolali úspěch na lovu nebo v boji. Podobné praktiky se pak táhnou celou lidskou historií a evropské či africké kulty nejsou výjimkou.

Proč je důležitá podoba?

Panenky voodoo se v průběhu staletí proměňují. Kdysi se jako základ používala hlína, do níž autor zapracovává vlasy, nehty či tělní sekrety oběti, aby došlo k lepšímu spojení s její energií. Dnes jsou častější panenky vyráběné z látky. Vždy ale panenka musí nést určité znaky osoby, proti níž je kletba určena. Její použití je vlastně projevem takzvané sympatetické magie, při níž čaroděj vytvoří obraz nebo předmět představující požadovaný výsledek jeho snažení a potom jej nabíjí energií, která by se měla postarat o přenesení jeho přání i do skutečného světa. Sympatetická magie vychází z přesvědčení, že věci, které jsou si navzájem podobné, spolu hlouběji souvisejí. Na tomto magickém principu je ostatně založeno například i antické lékařské učení zvané signatura plantarum, podle něhož se choroby léčily výtažky z bylin podobných chorobě: pro nemoci srdce se tak nejlépe hodily rostliny se srdčitými listy, na píchání v boku byl zase nejlepší bodlák. Na „léčení podobným“ ostatně stojí i dnes tolik populární homeopatie.

Voodoo nástrojem diktátorů

Obyčejný lid na Haiti dává přednost neškodné variantě voodoo. Komu tedy slouží ona pověstná hrozivá podoba tohoto tradičního kultu? Kromě tajných společenstev a temných šamanů se k ní v minulosti uchylují také haitští diktátoři. Nejznámějším z nich je François Duvalier, který zastává prezidentský úřad v letech 1957 až 1971. Už dlouho před svým zvolením se tento lékař stává členem skupiny propagující voodoo. Prezidentské volby v roce 1957 jsou údajně zmanipulované, nicméně takzvaný „Papa Doc“ ihned po nástupu do funkce nastoluje tvrdý režim. Při upevňování moci se neštítí žádných prostředků a otevřeně hovoří o magických praktikách. Prohlašuje, že když potřebuje radu ve státních záležitostech, sedne si do vany s černým cylindrem na hlavě a čte ve vnitřnostech mrtvé kozy.

Strýčkové lidožrouti

Duvalier se považuje za polobožské ztělesnění haitského národa a brzy si nechá schválit zákon, podle něhož je doživotním prezidentem. Smutně proslulou se stává zejména jeho vlastní garda zvaná tontons macoutes (strýčkové lidožrouti), jejíž příslušníci děsí obyvatelstvo kombinací brutality s temnými praktikami kultu voodoo. Obětí strýčků lidožroutů se stává na 30 000 Haiťanů. Možná právě oni se výrazně zasloužili o zrození dnešního strachu z voodoo a jeho temných stránek. Strachu z odlišného náboženství, který je vlastně docela neopodstatněný. Alespoň většinou…

Zdroj: Enigma 1/2008