Veroničin šátek: Nese Turínské plátno v malém vydání opravdu podobiznu Ježíše?

Veroničin šátek vzbuzuje enormní zájem. Kus látky, který má prý zázračné léčebné účinky a nadpřirozené vlastnosti, ale zároveň je i zdrojem kontroverze. Podobně jako mnohem známější Turínské plátno, i Veroničin šátek má mít na sobě podobiznu Ježíše Krista. Odkud vlastně pochází?
Když Ježíš Kristus kráčel s křížem přes Jeruzalém k místu, kde ho měli ukřižovat, z davu přihlížejících údajně vystoupila žena a svým šátkem utřela krev a pot z tváře trpícího. Na znak díků měl Ježíš zanechat na šátku svou podobiznu. A přestože se jméno ženy nikde přímo nezmiňuje, podle legendy se jmenovala Veronika.
Říká se, že Veronika si šátek nechala a zjistila, že dokáže uzdravovat. Vzala ho tedy do Říma, kde vyléčila císaře Tiberia z nemoci a pak zanechala šátek v péči církve. O látku se měl později starat první papež Klement a následně prý nad ní držela ochrannou ruku katolická církev.
Historické záznamy ukazují, že šátek byl v Římě minimálně od 4. století. V roce 1297 ho umístili do baziliky ve Vatikánu a stal se objektem uctívání poutníky z celé Evropy, kteří věřili, že se na něm opravdu nachází Kristova podobizna. Otisk na šátku byl téměř identický s tím na Turínském plátně.
V roce 1608 baziliku, kde byla šátek umístěna, zbourali a na jejím místě vyrostl nový svatostánek. Relikvie putovala do archivů, kde byla pod přísným dohledem a na veřejnost se dostávala pouze jednou ročně. Alespoň tak si to věřící mysleli.
3. června 1999 přišel německý jezuita Heinrich Pfeiffer s prohlášením, že po 13-ročním výzkumu objevil skutečný Veroničin šátek. Tvrdil, že ten, který se zvykl vystavovat, je falešný, a originál se nacházel v kostele v malé vesnice Monopello vysoko v Apeninách. Pfeiffer je odborníkem na historii křesťanství, působil jako oficiální papežský poradce pro věci ohledně kulturních dějin církve a jako profesor vyučoval dějiny křesťanského umění na Papežské univerzitě Gregoriana. Jeho názor se tedy nedá brát na lehkou váhu.
Podle Pfeiffera historické záznamy v Monopelle ukazují že v roce 1608 skutečný šátek ukradla z Vatikánu manželka zatčeného vojáka a prodala ho šlechtici z Monopella výměnou za manželovu svobodu. Šlechtic šátek odevzdal tamním kapucínům, kteří ho od té doby uctívali jako svatou relikvii. Pfeiffer tvrdí, že šátek je velmi řídce tkaný, téměř průsvitný, a má na sobě obraz obličeje bradatého muže s otevřenýma očima. Tento obraz se však dá vidět jen za určitého světla a podle Pfeiffera by tuto vlastnost mohli v minulosti považovat za nadpřirozenou.
Skeptici však pravost Veroničina šátku odmítají. Podle nich je mezi šátkem a Turínským plátnem až příliš podobností a s největší pravděpodobností je šátek jen kopií plátna, kterou někdo vyrobil. Poukazují také na fakt, že o utkání Veroniky a Ježíše neexistují žádné hodnověrné záznamy.
Nakonec je tu i jméno samotné ženy. Veronika je v podstatně přesmyčkou latinského „vera icon“, tedy „pravá ikona“.
Jediný způsob, jak alespoň přibližně určit stáří šátku, je karbonová metoda. Jenže látka je příliš jemná a hrozí, že by se během takové procedury mohla nenávratně poškodit. Zbývá tak jen hádat, který šátek je pravý, a zda vůbec některý z nich skutečně pochází z 1. století, nebo je jen dílem pozdějšího padělatele.