Přestože v 21. století výrazně klesla míra úmrtnosti v boji v porovnání s tím předchozím, přesto se lidstvo příliš nepoučilo. Celoplošné války se změnily v etnické konflikty, teroristické akce, občanské války či války hybridní a „speciální operace“.
Navštivte také:
Vražedný hrad: Budova plná pastí sloužila choutkám sériového vraha
Druhá válka v Kongu
Jedním z nejkrvavějších byl konflikt, který měl kořeny ještě ve 20. století. Rwandská genocida, svržení a smrt zairského prezidenta Mobutu Sese Seka a etnické spory mezi národy Hutu a Tutsi byly přímými faktory, které přispěly ke druhé válce v Kongu (také zvané – První světová válka Afriky, kvůli jejímu rozsahu a destrutivnosti). V květnu 1997 vůdce povstalců Laurent Kabila sesadil Mobutua a přejmenoval Zair na Demokratickou republiku Kongo (KDR). Avšak již brzy se ocitl v občanské válce s některými silami, které ho pozvedly k moci. Východní třetina KDR se stala bojištěm stejně krvavým a bojovým jako západní fronta v I. světové válce. Armády devíti zemí doslova zdevastovaly venkov. Angola, Namibie, Čad, Súdán a Zimbabwe podporovaly Kabilovy konžské vládní síly, zatímco vojáci z Burundi, Rwandy a Ugandy podporovali povstalce proti němu. V oblastech konfliktu docházelo k masovým znásilněním a velké části KDR zůstaly zpustošeny, protože místo organizovaného boje mezi profesionálními armádami nastalo rabování a plenění. Podle odhadů v bojích, na nemoci a podvýživu zemřelo přes tři miliony lidí, většinou civilistů.
Syrská občanská válka
Když se arabské jaro prohnalo Blízkým východem a severní Afrikou, lidová povstání svrhla autoritářské režimy v Tunisku, Libyi, Egyptě nebo v Jemenu. V Sýrii však prezident Bašár al-Assad reagoval na protesty kombinací politických ústupků a stupňujícího se násilí vůči lidu. Povstání se proto přetavilo do občanské války, která rozšířila násilí do sousedního Iráku a poskytla živnou půdu pro militantní skupiny, jako je Islámský stát (ISIS). Assad se uchýlil ke stále zoufalejším a krutějším opatřením k udržení moci, shazoval bomby na městské obyvatelstvo a používal chemické zbraně na území kontrolovaná povstalci. Jelikož regionální síly v podobě Kurdských milic a západní země, hlavně USA, převzaly větší roli v konfliktu, zdálo se logické, že Assad kapituluje. Jenže v roce 2015 Rusko, dlouholetý podporovatel Asadova režimu, zahájilo bombardovací kampaň na podporu syrských vládních sil, která zvrátila průběh války. Dohody o příměří nedokázaly zastavit násilí a podle odhadů do roku 2016 zahynulo nebo se zranilo 1 z 10 Syřanů. Čtyři miliony lidí uprchly ze země, zatímco miliony dalších vysídlily. Průměrná délka života při narození zaznamenala v Sýrii šokující pokles z více než 70 let před konfliktem na pouhých 55 let v roce 2015. V roce 2022 OSN odhadovala, že boje si vyžádaly životy více než 300 tisíc civilistů, což je přibližně 1,5 procenta předválečné populace Sýrie.
Konflikt v Dárfúru
Počátkem roku 2003 povstalecké skupiny pozvedly zbraně proti režimu súdánského prezidenta Omara al-Bašíra se sídlem v Chartúmu, čímž vyvolaly dlouhotrvající napětí v regionu Dárfúr v západním Súdánu. Konflikt vypukl do situace, kterou americká vláda později popsala jako první genocidu 21. století. Poté, co povstalecké skupiny zaznamenaly sérii významných vítězství proti súdánské armádě, vláda vybavila a podpořila arabské milice, které se staly známými jako Janjaweed. Právě ty vedly cílenou kampaň terorismu a etnických čistek proti civilnímu obyvatelstvu Dárfúru, přičemž zabily nejméně 300 000 lidí a vysídlilo téměř tři miliony. Až v roce 2008 dokázaly společné mírové síly OSN a Africké unie obnovit pořádek v regionu. 4. března 2009 vydal Mezinárodní trestní soud zatykač na Bašíra – bylo to poprvé, co žádal o zatčení úřadující hlavy státu – a obvinil ho z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Válka v Iráku
Neokonzervativní představitelé v administrativě amerického prezidenta George W. Bushe se snažili svrhnout režim iráckého prezidenta Saddáma Husajna ještě před událostmi z 11. září 2001, ale až nejsmrtelnější teroristický útok v historii USA poskytl důvod k válce proti Iráku. Odvolávajíc se na vazby mezi iráckým režimem a al-Kajdou a jakož i na údajnou přítomnost zbraní hromadného ničení v Iráku, USA sestavily „koalici ochotných“ a zaútočily na Irák 20. března 2003. Obě tvrzení se, jak už dnes víme, ukázala jako nepravdivá. Následná válka probíhala ve dvou fázích – krátká jednostranná konvenční válka, v níž koaliční síly utrpěly méně než 200 úmrtí za něco více než měsíc velkých bojových operací, a povstání, které pokračovalo roky a vyžádalo si desítky tisíc životů. Do srpna 2010, kdy se americké bojové síly stáhly zahynulo více než 4 700 koaličních vojáků. Také zemřelo nejméně 85 000 iráckých civilistů. Sektářské násilí, které zničilo zemi v důsledku svržení Husajnova režimu vedlo ke vzniku ISIS a sunnitské skupiny, která se snažila vytvořit kalifát v Iráku a Sýrii. Od roku 2013 do konce roku 2016 ISIS zavraždil nebo zabil více než 50 tisíc civilistů ve střetech mezi ISIS a iráckými vládními silami.
Navštivte také:
VIDEO: Nejstrašidelnější panenky, které nahání husí kůži
Válka v Afghánistánu
Během několika týdnů po útocích z 11. září 2001 zahájily Spojené státy letecké útoky proti režimu Talibanu v Afghánistánu. Taliban, ultrakonzervativní islamistická frakce, která převzala moc po stažení se SSSR ze země, poskytla bezpečné útočiště Al-Káidě a jejímu vůdci Usámovi bin Ládinovi. Válka v Afghánistánu se na čas stala nejviditelnějším projevem války proti terorismu vedené USA. Přestože do prosince 2001 donutili Taliban oficiálně rezignovat, jednotlivé jeho frakce přežily v kmenových oblastech, odkud používaly improvizované výbušné zařízení (IED) pro vojenské a civilní cíle. Taliban zároveň podporoval pěstování máku v oblastech, které měl pod kontrolou, přičemž z mezinárodního obchodu s opiem financoval velkou část svých vojenských a teroristických aktivit. V letech 2001 až 2016 zahynulo přibližně 30 tisíc afghánských vojáků a policistů a přes 31 tisíc afghánských civilistů. Během uvedeného období zemřelo více než 3 500 vojáků z koalice vedené NATO. Kromě toho pákistánský Taliban zabil přibližně 30 tisíc pákistánských vládních sil a civilistů.
Válka proti Boko Haram
Islamistická militantní skupina Boko Haram vznikla v roce 2002 s cílem zavést v Nigérii šaríu (islámské právo). K velkému násilí došlo v roce 2009, kdy skupina spustila sérii razií, při kterých zahynuly desítky policistů. Nigerijská vláda reagovala vojenskou operací, při které zahynulo více než 700 členů Boko Haram. A tak v Nigérii začalo peklo. Začátkem roku 2010 Boko Haram vrátila úder, vraždila policisty, zinscenovala útěk z vězení a útočila na civilní cíle po celé Nigérii. Útočili také na školy a křesťanské kostely. Známý je například únos téměř 300 školaček v roce 2014, což vyvolalo mezinárodní odsouzení. Když Boko Haram prosadila kontrolu nad stále větším územím, charakter konfliktu se změnil z teroristické kampaně na povstání, které připomínalo krvavou nigerijskou občanskou válku. Při útocích Boko Haram došlo k vyhlazení celých měst a vojenských jednotek z Kamerunu, Čadu, Beninu a Nigeru, které se připojily k nigerijské vládě. Přestože oblast pod kontrolou Boko Haram se do konce roku 2016 výrazně zmenšila, skupina pokračuje ve smrtelných sebevražedných útocích. Boko Haram zabila nejméně 11 tisíc civilistů a více než dva miliony lidí v důsledku násilí uprchly.
Jemenská občanská válka
Občanská válka v Jemenu měla svou genezi v Arabském jaru – v povstání, které svrhlo vládu Alího Abdulláha Saleha. Když se Saleh snažil udržet si kontrolu nad prezidentským úřadem, odvolal armádu z odlehlých oblastí do jemenského hlavního města Saná. Husíovští povstalci na severu země a militanti z Al-Káida na jihu využili mocenské vakuum. Boje mezi vládními silami a opozičními kmenovými milicemi se zintenzivnily a 3. června 2011 se Saleh stal terčem pokusu o atentát, při kterém utrpěl vážná zranění. Saleh opustil Jemen, aby podstoupil lékařskou péči, což vedlo k předání moci viceprezidentovi Abd Rabbuhovi Mansuru Hádímu. Hádímu se nepodařilo potvrdit důležitost a sílu vlády v regionech pod kontrolou Husíů, což vyvolalo všeobecné sympatie k povstalcům. V září 2014 vstoupili povstalci do Saná a do ledna 2015 obsadili prezidentský palác. Hádího umístili do domácího vězení, odkud však uprchl. V březnu 2015 vstoupila do konfliktu Saúdská Arábie, která se rozhodla vyhnat Husí od moci a obnovit Hádího vládu. Do konce roku 2021 OSN odhadla, že v důsledku války přišlo o život více než 375 tisíc lidí. Nepřímé příčiny, jako hlad a různé snadno léčitelné nemoci, nesou odpovědnost za více než polovinu úmrtí. Kromě toho v důsledku války došlo k vysídlení více než tři milionů Jemenců.
Navštivte také:
VIDEO: Nejstrašidelnější místa světa: Budete mít husí kůži?
Rusko-ukrajinská válka
V únoru 2014 přišel proruský prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč o moci po měsících lidových demonstrací a neúspěšných násilných zásazích proti demonstrantům. Janukovyč uprchl do Ruska a několik dní po jeho odchodu maskované ruské jednotky vtrhly do Ukrajinské autonomní republiky Krym. Ruský prezident Vladimir Putin oznámil anexii Krymu v březnu a o několik týdnů později maskované ruské jednotky vtrhly do ukrajinských regionů Doněck a Luhansk. Začátkem léta v roce 2014 proruské síly obsadily značnou část území, přičemž v červenci došlo k sestřelení letu MH17 společnosti Malaysia Airlines nad územím kontrolovaným povstalci raketou země-vzduch dodanou Ruskem. Zahynulo téměř 300 lidí. V únoru 2015 země podepsaly příměří, které zpomalilo, ale nezastavilo krveprolití, přičemž území Donbasu zůstalo ve stavu zmraženého konfliktu během následujících sedmi let. Do roku 2021 zahynulo v bojích na východní Ukrajině více než 14 tisíc lidí. 24. února 2022 Rusko spustilo totální invazi na Ukrajinu. Přestože ruské síly dosáhly v prvních dnech významných úspěchů, ukrajinští vojáci odmítli pokusy o dobytí Kyjeva a dalších velkých měst a brzy začaly protiútoky na ruské pozice. Ruskou invazi charakterizuje bezohledné dělostřelecké bombardování a letecké útoky na ukrajinská města, v důsledku čehož přišlo o život nejméně 40 tisíc ukrajinských civilistů. Možná 200 tisíc ukrajinských vojáků zahynulo v boji a více než třetina ukrajinského obyvatelstva uprchla. Rusko také uskutečnilo etnické čistky na území, které okupovalo, přičemž až 1,6 milionu ukrajinských občanů násilně přesunuli na ruské území. Putin doufal, že dobytí Ukrajiny zvládne během několika dní, ale po dvou letech krvavých bojů zemřelo nebo utrpělo zranění přibližně 340 tisíc ruských vojáků.
