Wendigo: požírali lidí monstra či psychicky nemocní jedinci?
V kmenech Algonkinů, jedněch z původních obyvatel severní Ameriky, staletí kolovala legenda o Wendigo. Monstrum požírající lidí mělo žít v lesích na severovýchodě kontinentu a na počkání vraždit kvůli svému neutuchajícímu hladu. Mohlo však jít o skupinu lidí, která by propadla kanibalského šílenství?
Legenda říká, že Wendigo byl kdysi člověkem, lovcem, jehož krutá zima dohnala ke kanibalismu. Poté, co ochutnal lidské maso, se z něj stalo nemyslící monstrum bloudící lesy a hledající další oběti.
Lidé žijící v teplém podnebí si mohli vydechnout. Wendigo byl tvorem studených lesů, kterému nevadila ani ta nejkrutější zima. Přestože šlo o masožravce, nebyl mohutný jako například medvěd. Kůže mu těsně obepínala svaly a dokonce mu byla vidět žebra. Zřejmě ho tak vykreslovali v důsledku jeho neutuchajícího hladu, který Wendiga nutil neustále zabíjet.
Algonkinové ještě v 20. století tvrdili, že mnozí členové jejich kmenů záhadně mizeli. Tyto zmizení připisovali právě Wendigu, nikdy se však nepodařilo prokázat, že by za nimi opravdu stálo tajemné monstrum. Původní obyvatelé Ameriky také tvrdili, že Wendigo dokáže posednout člověka, ovládnout jeho mysl a změnit ho na stejného netvora, jakým sám je. Když si naopak vyhlédne oběť, kterou chce sežrat, naláká ji hlasem daleko od civilizace a pak zaútočí.
Příběhy o lovci, který se změnil na monstrum připomínající vlkodlaka, téměř s určitostí pravdivé nejsou. Mohl se však změnit na zabijáka v lidské kůži? Existuje totiž diagnóza zvaná wendigovská psychóza, kterou psychologové spojují s některými kulturami původních obyvatel Ameriky. Vyznačuje se buď strachem, že se z člověka stane kanibal nebo neukojitelnou chutí na lidské maso.
Existují minimálně dva zdokumentované případy wendigovské psychózy. V prvním vystupoval lovec z Alberty s přezdívkou Rychlý Běžec. Ten spolu s rodinou během tuhé zimy v roce 1878 hladověl a k nejbližšímu sídlu, kde by mohl sehnat jídlo, to bylo 40 kilometrů. Když zemřel jeho nejstarší syn, Běžec ho naporcoval a snědl. Pak totéž udělal s manželkou a zbylými pěti dětmi. Vyšetřování odhalilo, že je zabít nemusel a k snědku ostatků celé rodiny se neuchýlil z nouze, ale pro potěšení. Nakonec se přiznal a byl popraven v pevnosti Saskatchewan.
Druhým případem wendigovské psychózy byl Fidlikant Jack, šaman a vůdce kmene Anišinaabů. Soukmenovci ho uznávali za schopnost zabíjet Wendigo, přičemž v mnoha případech šlo právě o lidi posedlých konzumací lidského masa.
Jaká je tedy pravda o Wendigo? Šlo o lidi s psychickou poruchou, nebo je pravděpodobnější možnost, že za zmizením stály skupiny lidožroutů v odlehlých lesích severovýchodní Ameriky? To se už zřejmě nedozvíme.
