2. ledna 1935 vstoupil do hotelu President v Kansas City v americkém státě Missouri zvláštní muž. Zaregistroval se jako Roland T. Owen, přidělili mu pokoj 1046. A začal se dodnes nevysvětlený hororový příběh.
Navštivte také:
Mary Pearceyová: Byla Jackem Rozparovačem žena?
Pan Owen neměl žádná zavazadla a zaplatil jen za jednu noc. Recepční ho později popsal jako „mladého muže se zdeformovaným uchem a velkou jizvou na boku hlavy“. Owen měl při cestě do pokoje poslíčkovi říci, že se chtěl nejprve ubytovat v hotelu Muehlebach, ale odradila ho vysoká cena. Když vešli do pokoje 1046, Owen vytáhl z kapsy saka hřeben, zubní kartáček a pastu, odložil je do koupelny a oba muži vyšli zpět na chodbu. Poslíček zamkl, dal hostu klíč a Owen pak odešel z hotelu.
O něco později v ten den vstoupila do pokoje 1046 uklízečka a našla v ní Rolanda Owena. Závěsy byly zatažené a svítila jen noční lampa. Splnila své povinnosti a host jí řekl, ať nechá dveře odemknuté. Prý za ním má brzy přijít přítel. Owen podle ní působil dost nervózně a odešel z pokoje ještě předtím, než dokončila úklid. Nezapomněl jí při odchodu připomenout, aby za sebou nezamykala.
Případ se zamotává
Kolem čtvrté odpoledne se uklízečka vrátila s čistými ručníky. Dveře byly stále nezamčené a Owen ležel v saku na posteli. Na stole si všimla vzkazu: „Don, vrátím se za 15 minut, počkej.“
V následující ráno v 10:30 přišla uklízečka opět. Odemkla si speciálním přístupovým klíčem, co se dalo udělat pouze tehdy, když bylo zamčené zvenčí. Nepříjemně ji překvapilo, když v pokoji našla Owena, který potmě seděl v křesle a zíral do tmy. Ticho narušilo vyzvánění telefonu. Host zvedl sluchátko a řekl: „Ne, Done, nechci jíst. Nejsem hladový, právě jsem snídal.“ Pak se uklízečky vyptával na její povinnosti a znovu si postěžoval na vysoké ceny v hotelu Muehlebach. Žena pak odešla, bezpochyby šťastná, že se vzdaluje od tohoto podivného chlapa.
Navštivte také:
Zmizela z místa nehody: Nezvěstná je už 16 let
Odpoledne přišla znovu s čistými ručníky a zaslechla hlasy dvou mužů. Zaklepala a řekla, proč přišla. Rozzlobený hlas jí odpověděl, že žádné ručníky nepotřebují.
V podvečer se v hotelu ubytovala Jean Owenová (šlo jen o shodu příjmení). Dali jí pokoj 1048, ale nedočkala se klidné noci. Ze sousední místnosti se neustále ozýval buchot a hlasitý hovor muže a ženy. Později řekla, že slyšela i chrčivé zvuky, ale myslela si, že jde jen o chrápání. Prý chtěla zavolat recepčnímu, ale pak si to rozmyslela.
Zvláštní události v hotelu popsal i Charles Blocher, který obsluhoval výtah. V pokoji 1055 byla podle něj hlasitá párty. Po půlnoci zase vezl ženu na desáté poschodí, hledala pokoj 1026. Z vidění ji poznal, popsal ji jako „dámu, která v hotelu často nocuje v různých pokojích a s různými muži“. Odvezl ji na dané patro, vrátil se na přízemí, ale o pár minut později už dostal signál, aby se vrátil na desáté. Přivolala ho dotyčná, kterou očividně znepokojilo, že muž, který si s ní dohodl setkání, v pokoji není. Blocher jí nedokázal pomoci a nechal ji tam. O půl hodiny později ho zavolala opět. Svezl ji na přízemí, odešla z hotelu a po hodině se vrátila s nějakým chlapem. Blocher je vyvezl na deváté patro. Kolem čtvrté ráno žena odešla z hotelu, muž ji následoval o 15 minut později. Pár se nikdy nepodařilo najít. Také se nepodařilo zjistit, jestli měl něco společného s Owenem a pokojem 1046.
Neznámý na chodníku
Kolem jedenácté v noci viděl městský údržbář Robert Lane nedaleko hotelu muže běžícího po chodníku. Byla mrazivá noc, ale dotyčný měl na sobě jen kalhoty a tílko. Chlap na něj mával, očividně si myslel, že Lane je taxikář. Lane při něm zastavil a muž si uvědomil svůj omyl. Slušně se omluvil a zeptal se, jestli by ho Lane mohl odvézt někam, kde si zavolá taxi. Šofér souhlasil a podotkl, že chlapík si zřejmě v tu noc odžil své. Neznámý mu odpověděl: „Zítra toho ****** zabiju!“ Na ruce měl řeznou ránu. Když dorazili na jedno ze stanovišť taxíků, muž poděkoval, vystoupil a Lane odešel. Nevěděl, že hrál malou roli v jedné z nejzáhadnějších vražd v dějinách.
Problémy s telefonem
Kolem osmé ráno si telefonická operátorka hotelu President všimla, že zařízení v pokoji 1046 má vyvěšené sluchátko. Přešly další tři hodiny a situace se nezměnila, nuže poslala téhož poslíčka, který uváděl Owena do pokoje před dvěma dny, aby to šel prověřit. Poslíček našel na dveřích cedulku „nerušit“. Přesto zaklepal a po chvíli ho tichý hlas pozval dovnitř. Bylo však zamčeno, a tak zaklepal znovu. Hlas řekl, ať zažehne světlo. Poslíček dále klepal, ale zbytečně. Nakonec tedy jen zakřičel, aby dal Owen sluchátko zpět na telefon a odešel.
Ani o hodinu a půl později se ale nic nezměnilo. Operátorka poslala do pokoje dalšího poslíčka, který si otevřel speciálním klíčem. To znamenalo, že bylo zamčené zevnitř. Závěsy byly stále zataženy, ale poslíček dokázal zaregistrovat, že Owen leží nahý na posteli. Stolek s telefonem ležel převrhnutý na zemi, a tak ho poslíček zvedl, nasadil sluchátko a odešel. Podobně jako předešlý poslíček si i on myslel, že Owen je opilý, a tak se nenamáhal blíže kontrolovat jeho stav.
Navštivte také:
Rajská zahrada v Edenu: Mohla opravdu existovat?
Krátce před jedenáctou si operátorka všimla, že sluchátko v pokoji 1046 je opět vyvěšené. Na řadu tedy přišel první poslíček. Na dveřích stále visela cedulka. Zaklepal, nikdo se neozval, a tak si otevřel. Našel však v pokoji mnohem děsivější výjev než jeho předchůdce. Nahý Owen se krčil na podlaze, zkrvavenou hlavu si držel v rukách. Poslíček rozsvítil a spatřil na stěnách krvavé fleky. Vyběhl z pokoje a utíkal za manažerem hotelu, který zalarmoval policii.
Krvavý pokoj
Vyšetřovatelé dorazili na místo činu poměrně rychle. Zjistili, že před asi šesti hodinami Owenovi někdo pořádně ublížil. Svázal ho a opakovaně bodal. Lebku mu rozrazil silnými údery tupým předmětem. Na krku měl dotyčný modřiny a všude byla krev. Z malého hotelového pokoje se stala mučírna. Owen stále žil a když se ho zeptali, co se stalo, odpověděl: „Spadl jsem na vanu.“
Prohlídka pokoje vyvolala další otázky. Nebyl tu ani jediný kus oblečení, pryč bylo i mýdlo, šampon a ručníky. Vyšetřovatelé našli jen visačku z kravaty, cigaretu, sponku do vlasů a čtyři krvavé otisky prstů na stínítku lampy. Ani motouzy, kterými někdo Owena svázal, se nepodařilo najít. Když Owena převáželi do nemocnice, upadl do kómatu a později v noci zemřel.
Navštivte také:
Noc, kdy vybuchl Měsíc: Co viděli středověcí mniši?
Vyšetřovatelé si rychle uvědomili, že nešlo o obyčejnou vraždu. Zjistili, že Roland T. Owen se ubytoval pod pseudonymem, a tak jeho tělo vystavili v městské márnici v naději, že ho někdo identifikuje. Přišel se na něj podívat i Robert Lane a uvedl, že jde o tělo muže, kterého v noci 3.ledna našel na ulici. Mnozí barmani z okolí hotelu potvrdili, že šlo o muže, kterého viděli ve společnosti dvou žen. Policisté zjistili i to, že den předtím, než se „Owen“ ubytoval v hotelu President, strávil jemu podobný muž noc v hotelu Muehlebach.
Vyšetřování nikam nevedlo a v březnu 1935 se už policie chystala, že „Owena“ pohřbí v hrobě bez jména. Tělo už bylo v pohřebním ústavu, když sem zavolal anonymní muž. Chtěl vědět, jestli je možné pohřeb odložit, dokud pošle ústavu peníze k zajištění alespoň trochu slušného posledního rozloučení. Volající uvedl, že jméno Roland T. Owen bylo skutečné a že oběť vraždy byla zasnoubena s jeho sestrou. Ředitel ústavu souhlasil a zanedlouho skutečně přišly poštou peníze od anonymního dárce. Muže pochovali na hřbitově Memorial Park a pohřbu se zúčastnilo jen pár detektivů. Záhadou bylo, proč někdo poslal kytici růží s nápisem „Navždy s láskou, Louise“.
Artemus Ogletree
Až koncem roku 1936 případ opět ožil. Jistá Eleanor Ogletreeová se o něm dočetla v týdeníku American Weekly a zjistila, že popis oběti se hodí na jejího zmizelého bratra Artemuse. Ogletreeovi ho neviděli od dubna 1934, kdy odešel z rodné Alabamy, aby „viděl svět“. Ozval se za ten čas jen třikrát, první z krátkých listů dorazil na jaře 1935, tedy několik týdnů poté, co už byl mrtvý. Byly napsané na psacím stroji, což bylo Artemusově matce podezřelé, protože její syn neovládal psaní na stroji. V posledním z listů se uvádělo, že Artemus odjíždí do Evropy. O několik měsíců později jí zavolal muž, který se představil jako Jordan. Řekl, že Artemus mu v Egyptě zachránil život a oženil se s bohatou ženou z Káhiry. Když ale paní Ogletreeové její dcera ukázala fotku „Owena“ v časopise, žena hned věděla, že si z ní někdo nechutně střílel. Na fotce bylo tělo jejího syna, který měl v době smrti jen 17 let.
Navštivte také:
Zamotaný případ čtyř nezvěstných: Zmizeli beze stopy
Oběť se tedy podařilo identifikovat, ale spravedlnosti se nedočkala. Vyšetřování nikam nevedlo. Záhadu ještě zkomplikoval telefonát, který v roce 2003 či 2004 obdržel knihovník John Horner z Kansaské veřejné městské knihovny. Ten se intenzivně věnoval Ogletreeovu případu. Neznámý muž mu zavolal z jiného státu s tím, že procházel pozůstalostí nedávno zesnulého člověka. Mezi předměty našel velké množství výstřižků z novin, které se týkaly Ogletreeově smrti, jakožto i předmět, který se v článcích často vzpomínal. O jaký předmět šlo ale anonym neprozradil.
Záhada tedy stále trvá a vyšetřovatelé se případem nadále, i když ne příliš intenzivně, zabývají.
