VIDEO: Příběhy divokých dětí, které nevyrůstaly mezi lidmi

Pojem „divoké děti“ si často spojujeme s dětmi, které vychovávají vlci, opice nebo psi. Jakkoli bláznivě znějí jejich příběhy, bohužel, jsou skutečné.

Navštivte také:
Lidé, kteří zkoumali paranormální jevy: Co našli?

Mnohem horší na tom však je, že jde o opuštěné děti, které lidi nechali napospas osudu pro jejich problémové chování či psychické potíže, často rodiče alkoholici. A tak děti hledaly jiného tvora, který by je přichýlil.

Vlčí holka, Mexiko, 1845-1852

V roce 1845 lidé zpozorovali dívku, která běžela po čtyřech a spolu se smečkou vlků útočila na stádo koz. O rok později ji viděli znovu, když s vlky ulovila kozu. Zajali ji, ale ona utekla. V roce 1852 dívku zahlédli jako kojící dvě vlčata, ale utekla do lesa. Od té doby ji už nikdy nikdo neviděl.

Oxana Malaje, Ukrajina, 1991

Oxanu našli se psy v boudě v roce 1991. Měla osm let a v psí boudě už bydlela let šest. Její rodiče byli alkoholici a jednu noc ji nechali venku. Holčička hledajíc teplo, vlezla do boudy na dvoře a schoulila se ke psům, což jí pravděpodobně zachránilo život. Když ji našli, chovala se více než pes než dítě. Běžela po čtyřech, dýchala s vyplazeným jazykem, ukazovala zuby a štěkala. Kvůli nedostatku lidské interakce znala pouze slova „ano“ a „ne“. Intenzivní terapie pomohla Oxanu naučit se základní sociální a verbální dovednosti, ale jen na úrovni pětiletého dítěte. Nyní je jí 30 let, žije na psychiatrické klinice v Oděse a pod dohledem pečovatelů zde pracuje s hospodářskými zvířaty.

Navštivte také:
VIDEO: Strážci majáku beze stopy zmizeli, o jejich osudu se nic neví

Shamdeo, Indie, 1972

Shamdeo byl asi čtyřletý chlapec, který byl nalezen v lese v roce 1972. Hrál si s vlčaty. Měl ostré zuby, dlouhé nehty, rozcuchané vlasy a mozoly na dlaních, loktech a kolenou. Rád lovil drůbež, jedl zemi, fascinovala ho krev a vyhledával pouze společnost psů. Nakonec ho odnaučili od jídla syrového masa, ale nepodařilo se ho naučit mluvit, zvládl jen znakovou řeč. V roce 1978 byl přijat do Domova pro chudé a umírající Matky Terezy v Lucknow, kde byl přejmenován na Pascala. Zemřel v únoru 1985.

Prava, Ptačí kluk, Rusko, 2008

Sedmiletého Prava našli v malém bytě, kde bydlel se svou 31letou matkou. Ona ho však zavřela do místnosti s desítkami svých ptačích mazlíčků. Byla plná klecí, ptačího krmiva a trusu. K synovi se chovala stejně jako k ptáčkům – fyzicky mu nikdy neublížila ani ho nenechala hladovět, ale nemluvila s ním. Komunikovat mohl jedině s ptáky, takže neuměl mluvit, ale štěbetal. Když mu lidé nerozuměli, mával rukama jako pták. Prava se ujali psychologové na dětské klinice, kteří se ho snaží socializovat.

Marina Chapmanová, Kolumbie, 1959

Marinu unesli v roce 1954 jako pětiletou z jihoamerické vesnice, ale únosci ji nechali v džungli. Pět let žila v rodině malých kapucínských opic, než ji našli lovci. Jedla bobule, kořínky a banány, spala v dírách ve stromech a chodila po čtyřech. Od opic se naučila lézt na stromy a najít potravu, hrála si s nimi. Marina proto zcela zapomněla komunikovat lidskou řečí. Její „zachránci“ ji však prodali do veřejného domu. Dívce se podařilo utéct a jistý čas žila na ulici, ale opět ji chytili a mafiánská rodina ji využívala jako otroka. Nakonec měla přece jen štěstí – zachránil ji soused, který ji poslal do Bogoty za svou dcerou a zetěm. Ti si Marinu adoptovali. Roku 1977 se rodina s Marinou a svými pěti dětmi přestěhovala do Bradfordu ve Velké Británii, kde žije dodnes. Marina se provdala a měla děti. Spolu s jednou z nich později napsali knihu Dívka bez jména o jejích divokých zážitcích a nakonec šťastném životě.

Navštivte také:
Cestování časem věda odmítá, ale fakta jej potvrzují!

Madina, Rusko, 2013

Madina žila se psy od narození až do svých tří let, dělili se spolu o jídlo, hrála si s nimi, zahřívali ji. Když ji v roce 2013 našli sociální pracovníci, byla nahá, chodila po čtyřech a vrčela jako pes. Madinin otec rodinu opustil krátce po jejím narození a třiadvacetiletá matka byla alkoholička. Často byla příliš opilá na to, aby se starala o dítě. Matka seděla u stolu a jídla, i když její dcerka okusovala kosti na podlaze se psy. Když se matka rozzlobila, Madina utekla na hřiště, ale děti si s ní nehrály, protože téměř nemluvila a byla agresivní. Psi se tak stali jejími nejlepšími a jedinými přáteli. Lékaři však tvrdí, že Madina je duševně a fyzicky zdravá a existuje velká šance, že může žít normálně, když se naučí mluvit.

Genie, USA, 1970

Když byla Genie batole, otec se rozhodl, že je „retardovaná“ a připoutal ji na dětskou záchodovou židli v malé místnosti domu. Více než deset let žila na samotce a dokonce vsedě i spala. V roce 1970 měla 13 let, kdy s ní matka přišla na kliniku a sociální pracovník si všiml jejího stavu. Nedokázala pořádně chodit, nemluvila, plivala a škrábala se. Na několik let se Genie stala předmětem výzkumu. Postupně se naučila mluvit, ale slova neuměla správně gramaticky uspořádat. Naučila se také číst jednoduché texty a vyvinula si omezenou formu sociálního chování. V jistém období žila opět krátce s matkou, ale poté několik let střídala různé dětské domovy, kde zažívala zneužívání a obtěžování. Vrátila se do dětské nemocnice, kde zjistili, že úplně přestala komunikovat. Financování léčby a výzkumu Genie v roce 1974 zastavili a nikdo nevěděl, co se s ní stalo, dokud ji soukromý detektiv nenašel v soukromém zařízení pro mentálně zaostalé dospělé.