Bál světlušek: Když muži hořeli a král zešílel
Maškarní bály byly v minulosti pompézními společenskými událostmi. Jeden z nich však skončil spálenými lidmi a zešíleným králem.
Navštivte také:
VIDEO: Barbarské praktiky, které existují i v moderní době
28. ledna 1393 se v Paříži konal maškarní bál na počest svatby jedné z dvorních dam královny. Královna Izabela Bavorská hledala způsoby, jak zabavit svého manžela Karla VI., který nebyl znám zrovna pevným psychickým zdravím. Panovník se krátce před bálem nervově zhroutil a dokonce napadl vlastní vojáky, které vedl do boje. Později se stal známým jako Karel Šílený, přičemž přezdívce zřejmě napomohl i Ples hořících mužů.
Bál se konal v královském paláci Hôtel Saint-Pol na pravém břehu Seiny. Hlavním zábavným prvkem akce měl být takzvaný charivari (ze kterého je odvozena i naše „šaravara“), divoký a zběsilý tanec šesti rytířů převlečených za divochy. Na radu Hugueta de Guisaya, jednoho z dvořanů, se nakonec král rozhodl, že bude jedním z účastníků charivari. A tak se spolu s pěti společníky oděli do kostýmů divochů.
Kostýmy se většinou vyráběly ze lněného plátna a namáčely do kolomaže a pryskyřice. Na směs se pak lepila lněná vlákna, aby tanečníci vypadali jako chlupatí divoši. Na tvářích pak měly masky vyrobeny stejným postupem.
Navštivte také:
VIDEO: Nevyřešená zmizení a vraždy: Co se ve skutečnosti stalo na místě činu?
Jednou z aktivit pro diváky bylo hádat, kdo se pod kostýmy skrývá. Málokdo ovšem tušil, že jedním z tanečníků je samotný král. Ten měl odhozením masky všechny překvapit. Vždyť kdo by byl řekl, že panovník takhle baví své poddané?
Aby byl dojem z divochů úplný, navzájem se spoutali řetězy. Potom vstoupili do hlavního sálu, zavíjeli, zběsile se metali a chtěli navodit dojem opravdových divochů.
Ti, kdo měli na starost organizaci maškarního bálu, si byli dobře vědomi toho, že v sále nesmí být žádné pochodně či svíce. Vydaly přísné rozkazy, že dovnitř se nesmí dostat žádný zdroj otevřeného ohně. Kostýmy byly z tak hořlavého materiálu, že stačil malý plamínek a vznítily by se.
Charivari pokračovalo. Tanečníci předváděli oplzlá gesta, diváci se bavili a stále jim nedocházelo, kdo se skrývá pod jednou z masek.
Pak do sálu vstoupili dva opozdilci, králův bratr Ludvík, vévoda Orleánský, a Phillipe de Bar. „Vstoupili“ je zřejmě nesprávné slovo, spíše „vpotáceli se“. Byli na mol opilý a nesli fakle. Jimi si chtěli posvítit na tanečníky a identifikovat je. Stačila jiskra a první muž začal hořet.
Nejvíce duchapřítomnosti zachovala 15letá Jana, vévodkyně z Berry. Přistoupila k panovníkovi a hodila přes něj vlečku svých šatů
Oheň rychle přeskakoval z jednoho kostýmu na druhý. Muži řvali bolestí a snažili se svléknout z kostýmů a osvobodit z řetězu. Královi se podařilo odhodit masku a když ho Izabela Bavorská poznala, její ječení přehlušilo i hořící muže. To už hořely šaty i na více hostech.
Nejvíce duchapřítomnosti zachovala 15letá Jana, vévodkyně z Berry. Přistoupila k panovníkovi a hodila přes něj vlečku svých šatů, čímž uhasila plameny. Ostatní tanečníci ale tolik štěstí neměli a umírali v krutých mukách.
Navštivte také:
Vražedkyně z Nagyrévu zabily 40 lidí, zaměřily se na manžely
Ze šesti účastníků charivari nakonec přežili jen dva: král Karel VI. a pan z Nantouillet. Ten se zachránil skokem do velké nádoby s vodou. Huguet de Guisay, který králi navrhl, aby se stal jedním z tanečníků, také skončil ošklivě popálen a zemřel tři dny po plese.
Pařížany přivedl incident k zuřivosti a požadovali pro Ludvíka, králova bratra, trest. Měšťané se uklidnili až poté, co viník začal konat pokání. Poskytl značný dar na výstavbu kaple v celestiniánském klášteře v Paříži a král Karel VI. a jeho strýcové podnikli procesí skromnosti ulicemi města, aby se omluvili Pařížanům.
Incident zničil Ludvíkovu reputaci, ale v porovnání s ničivým vlivem, který měl bál na psychiku krále, šlo o malichernost. Šok z hořících mužů definitivně zničil i poslední zbytky zdravého úsudku v Karlově mysli. Král zešílel a jeho stav se následujících 30 let jen zhoršoval. Přesto ho z trůnu nikdy nesesadili, ačkoli jeho postavení jako panovníka bylo čistě formální.
Mimochodem, kronikář Jean Froissart musel mít fantastický smysl pro černý humor, když o desetiletí později pojmenoval maškarní ples jako Bál světlušek.
