Zahraniční astronomický server Universe Today přinesl zajímavý přehled deseti největších záhad sluneční soustavy. V TOP 10 najdeme hned několikrát zastoupené Slunce, zmínku o Tunguzském meteoru nebo Saturnův měsíc Titan..
10. Proč je jižní pól Slunce chladnější než severní?
Na desáté příčce se umístilo Slunce, naše nejbližší hvězda. O odhalení jedné ze záhad se významnou měrou zasloužila kosmická sonda Ulysses, která odstartovala na svou pouť v roce 1990 z paluby raketoplánu a ještě donedávna prováděla vědecká pozorování. Hlavním cílem sondy byl výzkum Slunce a především pak slunečního větru. Legendární kosmoplavec několikrát během posledních 18 let prolétl nad oběma slunečními póly. Ulysses mimo jiné zjistil, že jižní pól naší mateřské hvězdy je chladnější než pól severní.
Sonda byla schopná zjistit teplotu ze vzdálenosti až 300 milionů kilometrů detekcí kyslíkových iontů. Proč je tedy jižní pól chladnější? Vědci si zatím se záhadou neví rady. Jednou z příčin může být odlišná sluneční struktura v daných oblastech, ale na přesné vysvětlení si budeme muset počkat. Jedno je ale jisté. Ulysses záhadu pouze odhalil, rozluštit ji musí už někdo jiný.
9. Proč jsou polokoule Marsu rozdílné?
Nejen Slunce, ale také rudá planeta má na svém kontě jednu z velkých záhad sluneční soustavy. Vědci si dlouhá léta lámali hlavu nad tím, proč jsou obě polokoule Marsu tak rozdílné. Na severní polokouli najdeme především nížiny, zatímco na jižní vysočiny. Původně se astronomové domnívali, že za vším je obrovský kráter, vyhloubený při dávné kolizi planety s cizím tělesem. Detailní výzkum Marsu kosmickými sondami ale tyto domněnky postupně rozprášil. Povrchové rysy na velký impaktový kráter neukazují, chybí například jeho lem. V poslední době se vynořují teorie, předpokládající existenci velké nížiny o průměru 1600 až 2700 kilometrů. Kde je ale pravda, to se dozvíme zřejmě teprve z dalších výzkumů.
8. Tunguzský meteorit
Letos si připomínáme sté výročí tunguzské záhady. V roce 1908 došlo nad ruskou Sibiří k velkému výbuchu, který zničil na 80 milionů stromů na rozloze 2000 km2. Ohromnou zář nad obzorem pozorovali lidé dokonce až v Evropě. Naštěstí je oblast katastrofy prakticky neobydlená, a tak si nevyžádala žádné oběti. Co se ale tehdy nad Sibiří stalo? Na místě výbuchu nebyl nalezen žádný kráter, takže dopad velkého meteoritu byl vyloučen. Objevily se pochopitelně, jak už to bývá zvykem, nejrůznější konspirační teorie. Reálným a dnes všeobecně přijímaným vysvětlením je výbuch menší planetky těsně nad zemským povrchem.
7. Proč je sklon osy Uranu tak netypický?
Možná jste se o tom učili už na základní škole. Uran se proslavil netypickým sklonem své osy rotace. Ta je vůči rovině kolmé na rovinu ekliptiky nakloněna o úhel 98°. V praxi to znamená, že po dobu 42 let dopadají sluneční paprsky přímo pouze na severní nebo jižní oblasti planety. Jaká je ale příčina netypického sklonu dráhy Uranu se zatím neví. Jednou z možností je střet planety s cizím objektem v počátcích sluneční soustavy. Druhou pak gravitační vliv Jupiteru a Saturnu, který mohl být při vzniku planetárního systému mnohem větší než dnes.
6. Proč má Titan atmosféru?
Saturnův měsíc Titan se vyznačuje mnoha zvláštnostmi. Jednou z těch největších je přítomnost atmosféry, kterou u jiných měsíců nenajdeme. Mars a Venuše jsou častokrát zmiňovány jako sourozenci Země, přestože co do atmosféry má naše planeta blíže právě k měsíci Titan. Atmosféra Marsu je 100x tenčí a Venuše 100x tlustší než ta pozemská. To atmosféra obklopující Titan je jen 1,5x tlustší ve srovnání s tou naší. Kromě toho je hlavní složkou v obou atmosférách dusík. V případě Země asi z 80 %, u Titanu pak 95 %.
Titan je považován za velkou laboratoř života. Nejen kvůli existenci atmosféry, ale především díky významné přítomnosti uhlovodíků na povrchu. V současnosti zkoumá Titan sonda Cassini, která odhalila na povrchu jezera plná metanu. Podobné výsledky přinesla i evropská sonda Huygens, jenž na povrchu druhého největšího měsíce sluneční soustavy přistála v lednu 2005.
5. Proč má sluneční atmosféra vyšší teplotu než povrch?
V pátek 1. srpna mohli obyvatelé úzkého pásu, procházejícího z větší části Ruskem a Čínou, pozorovat úplné zatmění Slunce. Úkaz není jen pěknou podívanou pro miliony lidí, ale také velkým lákadlem pro vědce. Pozorování úplného zatmění Slunce nabízí na maximálně několik minut kvalitní pozorování vnější části sluneční atmosféry – koróny. A právě ona pro nás připravila další ze záhad sluneční soustavy. Teplota sluneční koróny je asi 1 500 000 K. Jistě, řeknete si, u Slunce asi zima nebude, že? Problém je ale v tom, že teplota sluneční fotosféry, tedy části atmosféry mnohem blíže středu Slunce, je “jen” asi 6 000 K. Tento fakt trochu popírá zdravý selský rozum. Člověk by logicky předpokládal, že čím blíže bude Slunci, tím vyšší naměří teplotu. Kdepak asi udělalo Slunce chybu? Stoprocentní řešení zatím vědě uniká. Podle všeho může být za vším magnetické pole naší mateřské hvězdy. Nové poznatky by mohla přinést sonda Solar Probe, která má odstartovat okolo roku 2015.
4. Jaký je původ kometárního prachu?
Kometární jádra k nám přilétají z vnějších oblastí sluneční soustavy. Když se jádro přiblíží ke Slunci, vytvoří se za kometou charakteristický ohon. Vlastně hned dva – prachový a plynový. Zrnka prachu z komety Wild-2 přivezla v roce 2006 na Zemi sonda Stardust. Jejich analýza ukázala, že vznikala při teplotách okolo 1000 °C. Jak je to možné, když komety pocházejí z těch nejchladnějších oblastí sluneční soustavy? Mohly snad zrnka vzniknout před 4,6 miliardami let poblíž formujícího se Slunce? Pokud ano, jak se pak dostala do vzdálených končin sluneční soustavy? To zatím zůstává záhadou.
3. Proč Kuiperův pás náhle končí?
Kuiperův pás je obrovským regionem za dráhou Neptunu. Najdeme v něm miliony malých i větších objektů, obsahujících vodu, metan apod. Nejslavnějším objektem Kuiperova pásu je bezpochyby Pluto, které bylo ještě donedávna považováno za oficiální planetu. Zvláštností Kuiperova pásu je fakt, že sahá do vzdálenosti 50 AU (= astronomické jednotky, střední vzdálenosti Slunce – Země), kde je velmi ostrá hranice. Proč tomu tak je, zatím nikdo přesně neví. Jednou z možností je existence velmi malých objektů za touto hranicí, které zatím nejsme schopni objevit. Druhou, ale velmi spekulativní teorií, je přítomnost většího dosud neobjeveného tělesa o hmotnosti Marsu až Země, jenž tuto oblast od menších objektů vyčistilo. Teorie o existenci jakési “Planety X” ve vzdálených končinách sluneční soustavy nejsou nové, ale prozatím se je nepodařilo nikterak prokázat.
2. Co způsobuje anomálii sond Pioneer?
Kosmické sondy Pioneer 10 a 11 startovaly do vesmíru v letech 1972 a 1973. Po průletu okolo Jupiteru a v případě “jedenáctky” i Saturnu, pokračovaly sondy směrem ven ze sluneční soustavy. Později se objevil fenomén, známý pod názvem Pioneer Anomaly. Projevil se nepatrným snížením rychlosti obou kosmických sond a také změnou kurzu. Jakoby sluneční gravitace působila jinak, než předpokládají Newtonovy zákony. Nejedná se sice o nic dramatického, při cestě dlouhé 10 miliard kilometrů se sondy odchýlily asi o 386 000 kilometrů, tedy o něco víc než je střední vzdálenost mezi Zemí a Měsícem, i tak se ale jedná o velkou záhadu, hodnou stříbrné pozice. Dlouho se vědci domnívali, že za vším může být teplo unikající z malých nukleárních generátorů na palubě, známých jako RTGS (Radioisotope Thermal Generators). Podíl tohoto problému ale může být jen částečný. Kde je tedy hlavní příčina? Analýza drah sond pokračuje…
1. Existuje Oortův oblak?
Jako největší záhadu sluneční soustavy vybral autor článku na www.universetoday.com Ian ONeill tak trochu paradoxně Oortův oblak. Jedná se o nejvzdálenější oblast sluneční soustavy. Jestliže dnes objevujeme větší z objektů Kuiperova pásu, sahajícího do vzdálenosti až 50 AU, u Oortova oblaku toho nejsme schopni vůbec. Oortův oblak je tradičně považován za obrovskou kosmickou lednici a zdroj kometárních jader. Podle předpokladů sahá do vzdálenosti až 50 000 AU, tedy téměř jednoho světelného roku. Jinými slovy téměř ve čtvrtině cesty k nejbližší hvězdě. V těchto oblastech je gravitační vliv našeho Slunce již opravdu velice slabý. Kometární jádra tak mohou být ze svých drah vychýlena i ostatními blízkými hvězdami. Právě z těchto končin se vydávají kometární jádra směrem do vnitřních oblastí sluneční soustavy a my je pak pozorujeme jako více či méně jasné vlasatice. Existence komet s dlouhou periodou oběhu je v podstatě jediným důkazem existence Oortova oblaku. Ve skutečnosti ho ale nikdo nikdy neviděl a zřejmě ani neuvidí. I proto je jednou z největších záhad sluneční soustavy…
